Opovážlivé posuzování a podezřívání

Opovážlivé posuzování /iudicium temerarium / spočívá v negativním smýšlení o bližním, které vychází z nedostatečných důvodů. Toto  negativní smýšlení má čtyři stupně - pochybnost, podezření, mínění a soud.

Pochybnost  /dubium/ - ve své mysli rušíme a odvoláváme přesvědčení o  bezúhonnosti bližního. Spočívá ve vnitřní vůli nepokládat bližního za bezúhonného.

Podezření /suspicio/ - z nepatrných příčin přisuzujeme bližnímu zlé jednání nebo zlé úmysly, nejsme si však jisti, připouštíme možnost omylu.

Mínění /opinio/ - zlo bližnímu přisuzujeme jako pravděpodobné.

Soud /iudicium temerarium/ - vlastní opovážlivé posuzování. Spočívá v přisuzování špatného jednání nebo motivů bližnímu bez dostatečných důvodů. Protože  tento soud není rozumově odůvodněn, vychází ze zlé vůle. Příčiny opovážlivého posuzování jsou projekce /podle sebe soudím tebe/, špatný vztah k bližnímu /posuzujeme ty, které nemáme rádi, omlouváme chyby těch, které milujeme/, negativní životní zkušenosti /podezřívavost starců/.

Opovážlivé posuzování je peccatum ex genere suo grave proti spravedlnosti - bližnímu odnímáme své dobré smýšlení o něm bez dostatečného důvodu, působíme mu tím křivdu. Je těžkým hříchem, jestliže se týká závažné látky, o bližním smýšlíme špatně zcela uváženě a jsme si vědomi, že důvody jsou nedostačující.

Podezírat bližního bez dostatečných důvodů bývá hříchem lehkým, pokud však bližního podezíráme z velkého zla, jestliže se podezření týká osoby bezúhonné, vážené, podezírání bývá projevem skryté nenávisti nebo závisti, v takových případech se může jednat o závažné provinění proti lásce a spravedlnosti.

V praxi platí zásada „důvěřuj, ale prověřuj„. Máme zachovat rozumnou opatrnost, nevystavovat osoby se slabším charakterem pokušení, neposkytovat příležitost potenciálním zlodějům.