Oběť

„Je správné přinášet Bohu oběti na znamení klanění a vděčnosti, prosby a společenství: „Každý čin vykonaný kvůli tomu, abychom přilnuli k Bohu ve svatém společenství a mohli tak být v radosti, je pravá oběť„. /KKC 2099/.

Latinský výraz „sacrificium„ je odvozen od „sacrum facere„ - konat posvátnou činnost. V širším slova smyslu je obětí každý úkon konaný ze zbožnosti - může to být almužna, půst nebo jiný čin konaný z úcty k Bohu. v užším slova smyslu je to každý vnitřní úkon zbožnosti, kterým se člověk odevzdává Bohu. /1 Petr 2, 5 - 6/. V nejužším a vlastním smyslu je oběť úkonem vnějšího a slavného kultu, kterým vyjadřujeme Boží svrchovanost  a naší plnou závislost na něm.

Def.: Sacrificium est oblatio externa rei sensibilis et permanentis per aliquam eius immutationem aut destructionem  a sacerdote facta Deo ad testificationem eius dominium et nostrum subiectionem /oběť je podání vnější , trvalé věci, které se uskutečňuje změnou nebo zničením vykonané knězem za účelem vyjádřit Boží panství a naši podřízenost/ .

Rozbor definice:

rod - oblatio - podání,

materia - res sensibilis, externa, permanens - jedná se o skutečnost smyslového charakteru, která má trvalý ráz, nejedná se o pouhý skutek, myšlenku, nýbrž o věc, která zastupuje naši osobu.

Forma - immutatio - s věcí se něco děje, bud se zničí /destructio/ , nebo se mění její účel - je vyňata z profánního užívání a je odevzdána Božímu kultu, stává se tím posvátnou. Sacrificium se liší od oběti způsobem uskutečnění změny: u sacrificium dochází ke změně věci, i oběti /oblatio/ je věc věnována kultu a zůstává kultu zachována. Zničení se u sacrificium uskutečňuje konsumací věcí v průběhu kultického dění/spálením, vylitím, obětní hostinou/.

Sacrificium vyjadřuje činnost, která se týká předmětu, který je v kultu konsumován /circa res oblatas aliquid fit/ - zvířata jsou zabita /sacrificium cruentum - oběť krvavá/, chléb je rozlomen a sněden /sacrificium incruentum - oběť nekrvavá/. Každí sacrificium je podáním předmětu, oblatio, nikoliv však naopak.

Causa efficiens u sacrificium je veřejný služebník kultu - minister- kněz, který zastupuje společenství. V období rodinných společenství tento úkol plnil paterfamilias - hlava rodiny nebo prvorozený syn, později tuto funkci plnil král /Melchisedech - královské kněžství/, v pozdějším období tuto funkci plnili určení služebníci, oddělení od obecného lidu. Po jejich ustanovení bylo  ostatním členům společnosti zakázáno konat úkony vyhrazené určeným kněžím. Kristus je Bohem ustanovený kněz celého lidského rodu, je zároveň královským knězem podle Melchisedechova řádu.

Každé sacrificium je úkonem latriae - jeho hlavním cílem je oslava Boží. S tímto hlavním cílem bývají spojeny další. Podle nich se sacrificium rozlišuje na:

a/ latreuticum - je určeno výhradně ke chvále Boží

b/ eucharisticum - děkovné

c/ propitiatorium - smírné

d/ impetratorium - prosebné.

Jiné názvy:

holocaustum - celopal

hostia pro peccato  - smírná oběť (korban/

hostia pacifica - oběť pokojná, děkovná.

Původ obětí nacházíme v přirozeném řádu - vznikly ze zvyků prvotní společnosti. Později k nim přistoupily zákonná ustanovení. Novozákonní oběť je jedna jediná - oběť Velekněze Ježíše Krista, existuje ve dvojí podobě : sacrificium cruentum - krvavá oběť na kříži , sacrificium incruentum - nekrvavá při eucharistické oběti.

Oběť Nového zákona je simpliciter a substantialiter una - je absolutně a podstatně jedinou obětí - jedná se totiž o jedinou oběť jediného Velekněze, při níž jsou oběť a Velekněz ztotožněny. Je pouze modaliter diversa - co do způsobu podání se různí oběť krvavá a nekrvavá. Veleknězem je v obou případech Kristus sám. Cena této oběti je nekonečná, proto již nebude vykonána žádná další oběť , protože Jeho oběť je obětí za všechny hříchy celého lidstva od počátku dějin až do jejich konce.