Námitky proti slibům

Protestantská kritika slibů se dívá na sliby v kontextu odmítané „skutkové spravedlnosti„ /Werkgerechtigkeit/ - člověk se snaží zajistit si ospravedlnění svými skutky, člověk však ospravedlnění může dosáhnout pouze láskou Ježíše Krista, kterou přijímá vírou.

Sekularizační tendence kritizují především řeholní sliby – odpoutat se od hodnot rodinného života,blahobytu a osobní svobody jim připadá absurdní. Skládání takových slibů prý člověka odcizuje sobě a světu. Další výhrady pramení z historicity a proměnlivosti člověka. Člověk nezná předem vývoj své osobnosti, který není zcela závislý na jeho vůli, nemůže proto předvídat, jak se bude v budoucnu rozhodovat. Tato námitka je zaměřena především proti trvalému rázu řeholních slibů.

Protestantské námitky se netýkaly autentické katolické nauky o slibech, ale jejich dobově zkresleného pojmu. Slib ve své podstatě není snahou nahradit milost vlastním úsilím, ale je odpovědí na povolání, které je milostí, opravdově prožívaný slib se rodí z lásky a je odpovědí na lásku.

Na sekulární námitky je možno je možno odpovědět poukazem, že sliby nevyjadřují pohrdání hodnotami: Boha bychom neoslavili sliby, které by spočívali ve zřeknutí se něčeho, čím člověk pohrdá. Na druhé straně jsou sliby znamením proti zneužití těchto hodnot. Darováním se Bohu křesťan poskytuje také vzácnou službu svým bližním.

Námitky vycházející z historicity člověka a nepředvídatelnosti osobního vývoje mohou být vyvráceny poukazem na skutečnost, že člověk navzdory všem proměnám, jimž jeho osobnost podléhá, má schopnost svůj život a budoucnost plánovat a určovat jejich směr. Je třeba uvést, že řeholní sliby jsou obvykle skládány po letech formace a soustavně prožívaného řeholního života.