Modloslužba

Je falešný náboženský kult. Spočívá v náboženské úctě stvořených skutečností. Má dvojí podobu: kult určité stvořené věci /politický směr, ideologie, osobnost/ stojí v popředí takovým způsobem, že znemožňuje kult jediného Boha. Druhá krajnost spočívá v tom, že člověk sice hledá pravého Boha, implicite v něj věří a klaní se mu, ale zároveň do své úcty vůči Bohu vměšuje i klanění se nějakému tvoru. Písmo sv. Starého zákona modloslužbu tohoto druhu radikálně odmítá /Ex 20,3; Os 7, 13,16/. Kniha Moudrosti /13. kap./ posuzuje uctívání přirozených sil mírnějším způsobem jako omyl v procesu  hledání pravého Boha.

U lidí, kteří zjevení dosud neznají lze sotva předpokládat subjektivní vinu, jestliže se dopouštějí modloslužby, spíše je tento kult projevem implicitního vztahu k Bohu /Skut 17,22 – 31/. Na druhé straně  je tento kult vystaven nebezpečí démonických vlivů /1 Kor 10,20/ a může vést k nemorálním výstřednostem /Řím 1, 18 – 32/.

Odpad křesťana ke modloslužbě je podle učení Písma zvlášť těžkým hříchem. Jeho odpad totiž již není výrazem náboženského tápání a hledání, které omlouvá počínání pohana, neboť jemu byla pravda již darována zjevením. Modloslužba u něj je výrazem zaměření na pozemské hodnoty, kde již není místo pro vztah k pravému Boha. /Ef 5,5; Kol 3,5/.

Rozdělení modloslužby:

     A/ pravá, vnitřní – spočívá ve vnitřním i vnějším kultu

     B/ předstíraná /simulata/ - je pouze předstíraným, vnějším kultem. Je lží a zapřením           víry.

„Modloslužba se netýká jen nepravých pohanských kultů. Zůstává trvalým pokušením víry. Spočívá ve zbožšťování toho, co není Bůh. Modloslužba je, když člověk uctívá tvora místo Boha a klaní se mu, ať se jedná o bůžky, nebo o démony /např. u satanismu/, o moc, o rozkoš, o rasu, o předky, o stát, o peníze atd./.„ /KKC 2113/