Modlitba v Písmu sv.

Starozákonní modlitby jsou obsaženy především v žalmech. Jsou odpovědí Božího lidu na Boží dějinné zásahy. Starozákonní modlitby se však diametrálně liší svým duchem od modliteb ostatních národů, neslouží magickému cíli, podmanění božstva, manipulaci s ním, ale jsou vyjádřením úcty vůči němu, podrobenosti a odevzdanosti.

Požadavky správné modlitby jsou aby byla čestná, poctivá, tj. vycházela ze srdce, ne pouze z úst /Is 29,13/, aby byla pokorná /Gen 18,27/, aby si člověk byl vědom své stvořenosti.

SZ nám neposkytuje představu o tom, jak často se modlitby konaly, vyjma Ž 119a 164, kde se hovoří o sedmeré modlitbě za den. Zdá se, že v období exilu se modlitby konaly alespoň  3 × za den /Dan 6,11; Ž 55,18/.

Prosebná starozákonní modlitba je orientována převážně na pozemská dobra, orant si vyprošuje  pozemské dary, ale také odpuštění svých hříchů, zakoušení Boží přítomnosti, modlí se o dobrý a spravedlivý život, za krále apod.

V Novém zákoně začíná Kristovým působením nové období modlitby, která je proniknuta zvláštní důvěrností s Otcem. Kristus přijímá své učedníky do svého vztahu k Otci, vyzývá je k modlitbě ve svém jménu /Jan 15,16; 14,13/. Kristus se modlí před volbou svých učedníků /Luk 6,12/, o zachování Petrovy víry /Luk 22,32/, o jednotu /Jan 17/, odevzdává se Otci /Mat 26,39/, vyprošuje odpuštění nepřátelům /Luk 23,34/. Hierarchii proseb předává v modlitbě Otčenáš.

Kristus vyžaduje modlitbu, která vychází z prostoty srdce /Mat 6,5/, pokory /Luk 18,9 - 14/, důvěry /Mat 7,11/, vytrvalosti /Luk 18, 1 - 8/. Učí jistému vyslyšení modlitby /Mat 7,7; 21,22; Jan 14,13/, za předpokladu, že modlitba vychází z pevné víry /Jan 15,7/.

Apoštol Pavel učí trinitárnímu rozměru modlitby /Gal 4,6; Řím 8,26; Ef 5,20; Kol 3,17/. Vyzývá k modlitbě díků /Řím 1,8; 1Kor 1,4; Filip 1,3; 1 Sol 1,2; 2 Kor 13,7,9/, prosby /Filip 4,6/, vytrvalosti /Řím 1,9; 1Sol 1,2; 5,17; Řím 12,12; Kol 4,2/.