Lež

Ctnost pravdivosti ukládá člověku, aby mluvil pravdu. Slova jsou znamení, která se ze své přirozenost vyjadřují, co je v mysli, je proto nepřirozené, když slovo vyjadřuje něco, co není v mysli /S Th IIa IIae, 110, 3/. Slova ovšem nejsou matematickým znamením, člověk jimi vyjadřuje emoce, bolest, používá je jako zvolání, vytváří jimi atmosféru, užívá jich k  legraci, k ironii apod. morálnost užívání slov je závislá na úmyslu, zda úmysl s jakým člověk užívá slov je mravně dobrý či špatný. 

Lež je proviněním proti pravdivosti, kdy se slova rozcházejí s tím, co má člověk v mysli. Její špatnost spočívá v úmyslu nepravdivou mluvou oklamat bližního. Sv. Augustin a sv. Tomáš definují lež /mendacium/ jako locutio contra mentem /mluva proti mysli/. Jiní novější autoři /Hugo Grotius/ definují lež jako locutio contra ius audientis ad veritatem /mluva, odporující právu posluchače na pravdu/. Podle této definice se liší lež /morálně špatné mluvení nepravdy/ od falsiloquium / nepravdivá mluva/. Podle této teorie by falsiloquium bylo dovolené, jestliže bližní zjevně nemá právo slyšet pravdu, a tuto pravdu násilným způsobem vynucuje. Zástupci přísnějšího názoru učí, že každé falsiloquium /vědomé mluvení nepravdy/ je vždy hříchem, je lží, a není dovoleno se k němu utéci ani pro záchranu života. Neuznávají oprávněnost takzv. lži z nouze. V praxi radí takzv. zámlku, mentální restrikci, která spočívá v užití slov takovým způsobem, že druhý může být uveden v omyl. Rozlišuje se restrictio pure mentalis a restrictio late mentalis. Restrictio pure mentalis spočívá v tom, že mluvící dává slovům ve své mysli zcela nový význam, jen on sám jejich význam zná. Tato restrikce je ve skutečnosti lží, a je proto odmítána. Restrictio late mentalis využívá dvojího významu slov, něco zamlčuje, dává neúplnou odpověď, vyhýbá se odpovědi otázkou, zvoláním, odvrací pozornost jiným směrem, přidává nereálné podmínky; posluchač má při určité pozornosti možnost pochopit pravý význam slov. Tuto restrikci připouští k potřebnému utajení skutečnosti.

Teorie restrikce má své praktické potíže. Restrictio pure mentalis je lží, restrictio late mentalis bližního buďto oklame, nebo jej neoklame, a pak se míjí svým cílem. ponechává otevřenou otázku za jakých okolností je dovoleno vědomě oklamat bližního. V některých případech však není možno posluchači poskytnout žádnou možnost poznat pravdu, která pro něj není určena, v případě tajemství ,pronásledování atd. , někdy nestačí ani mlčet. Proto zastánci mírnější teorie tvrdí že v takových případech je dovoleno mluvit nepravdu /falsiloquium/, v oblasti partikulární pravdy, je-li to nutné pro záchranu vyšších dober.

V praxi lze za lež pokládat bezdůvodné a nespravedlivé oklamání bližního. Každá lež je hříchem protože narušuje vztah důvěra mezi lidmi, je hříchem proti obecnému dobru. Je těžkým hříchem, jestliže se týká universální pravdy, nebo když působí větší škodu. Škodlivou lež je třeba napravit odvoláním.