Kult v Písmu sv.
Ve SZ. Požadavek božského kultu má svůj základ v lidské přirozenosti. Člověk je schopen poznat a uznat svého Stvořitele z díla stvoření /Řím 1,20/. I pohanské kulty vyjadřovaly toto tíhnutí lidské přirozenosti. Ateizmus je také spojen s kultem vůdců apod.
SZ zdůvodňuje božský kult událostmi dějin spásy, které jsou připomínány svátky Božího lidu. Patriarchové obětovali Bohu na místech svého setkání s Ním /Gen 12,7; 26,24; 28,10 - 22/. Izrael slavil svátek Paschy /Ex 12; Deut 5,14/, letnic /Ex 23,16; 34,22; Lev 23,15 - 22, Deut 23,33- 43/. Slavení sabatu bylo původně chápáno jako týdenní oslava východu z Egypta, později byl připojen význam díkůvzdání za dar stvoření /Ex 20,10/. Kult se vyjadřoval obětmi: prosebnými /1Sam 1,11,21 - 28/, smírnými /Lev16/. Přinášení obětí mělo vyjádřit vnitřní oddanost, věrnost a poslušnost. Věrnost v zachovávání mravních příkazů však byla předpokladem správného slavení bohoslužby /Žalm 15; 24, 3 - 5/. Oběti bez snahy o mravní nápravu nemají v Božích očích žádnou cenu, jsou ohavností /Is 1,10 - 17; Am 5,21 - 24; Oz 8,11 - 14; Jer 7,21 - 23; Mich 6,6 - 8/.
Ve Nz. Kristus ukazuje svým slovem a příkladem, že kult patří k životu v Božím království. Sám putuje do Jeruzaléma /Luk 2,42; Mk 11, 1 - 11/, váží si chrámu jako domu modlitby /Mat 21,12 - 16; Mk 11,15 - 17;Luk 19, 45/, účastní se bohoslužeb v synagoze /Mk 1,21; Jan 6,59/.
Roztržení chrámové opony při Jeho smrti /Mat 27,51/ je symbolem konce starozákonního kultu a ustanovení nového a definitivního /Mat 12,6/. Nová smlouvy je ustanovena při Poslední večeři /Mat 26, 26 - 29; Mk 14,22 - 25; Luk 22,19/.
Kristus odmítá oddělování kultu od mravnosti, lidskosti a lásky /Mat 5,23; 6,5; 12, 1 - 14; Mk2,23 - 28/.
Apoštol Pavel dosvědčuje že starozákonní kult byl pouhým stínem nového kultu a je jím vystřídán /Kol 2,17/. Kristova obět´ je smírnou obětí /Řím 5,8; Ef 1,7;2,13; Kol 1,19;1 Kor 15,3; Gal 2,21/, je kulticky přítomna ve slavení eucharistie / 1Kor10, 14 - 21; 11, 23 - 25/.
U apoštola Pavla se projevuje nový aspekt - klanění se Kristu /Řím 9,5; 10,9; 1 Kor 12,3; Filip 2,6 - 11; Kol 1, 13 - 20; 1 Tim 3,16/. Mravní úsilí je nutným plodem kultu, to platí především o svátostech, /Řím 6; 1 Kor 12,13, Kol 3,1 - 3/, o eucharistii / 1Kor 10,17; 11, 20 - 22; Ef 4, 2 - 6/. Celý život křesťana má být kultem /Řím 12,1; Filip 4,18; 2 Kor 9,12/ , i všední úkony mají být prožívány jako kult /1 Kor 10,31/, i mučednictví je chápáno jako bohoslužba /Filip 2,17/ .
1. list Petrův zdůrazňuje královské kněžství všech věřících /1, 3 - 23; 2,2; 2,9; 3,21; 4,11 - 19/. Křesťan oslavuje Boha trpělivostí v pronásledování a utrpení.
List Židům vyzdvihuje myšlenku, že Kristus, Velekněz podle řádu Melchisedechova, vstoupil po své obětní smrti jednou provždy do nebeské svatyně , aby se všem, kteří jej následují stal Původcem spásy. Posvěcení Božího lidu je popsáno pomocí kultických pojmů /9,13; 10,10; 14,29; 13,12/, celý život křesťana má mít proto kultický ráz /13,15/.
U apoštola Jana je zdůrazněno, že Kristus oslavil Boha svým životem a smrtí /Jan 17,4/, že je třeba se Bohu klanět v Duchu a v pravdě /Jan 4,23/, Kristus však neodmítá vnější kult.