Slavnost Křtu Páně

Dnešním svátkem končí doba vánoční, doba svátků, které jako krásný věnec obklopují Slavnost narození Páně. Proč? Protože křest Páně v Jordánu byl důležitým mezníkem v životě našeho Pána. Jeho křtem skončil jeho skrytý život v Nazaretu, kdy žil lidmi nepoznán jako Mesiáš, všichni kromě Panny Marie a sv Josefa jej pokládali za obyčejného tesaře v malé obci. Křtem začal jeho veřejný život. Pán tím chtěl naznačit, že i v životě křesťana má křest klíčový význam, že křtem začíná křesťanský život. Tyto skutečnosti naznačuje již apoštol Petr ve své promluvě židům v den Letnic, když jim říká: „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, stalo nejdříve v Galileji a potom v Judsku, Jak Bůh pomazal Duchem sv a mocí Ježíše z Nazareta…“

Křtem tedy všechno začíná. Tak jako Pán začal svou spásonosnou veřejnou činnost křtem, tak také chce, aby tomu bylo v našem životě. Pán sám tvrdí, že křest je nezbytný pro naši spásu. Říká to při rozeslání apoštolů: „Jděte do celého světa a učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Sv. kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen, kdo neuvěří, bude odsouzen.“ Tato přísná slova se týkají všech, kdo byli seznámeni s pravdami evangelia, každý takový člověk se musí rozhodnout, buď pro Krista a tím pádem pro spásu, nebo proti Kristu, a tím pádem i proti své spáse.

Církev je si vědoma, že je poslána, aby lidem zvěstovala spásu a křtila je. Ví, že kromě křtu neexistuje žádný jiný prostředek, který by lidem zajistil spásu. Pán sám pravil Nikodémovi, který se ho dotázal, co musí učinit člověk, aby dosáhl věčného života: „kdo se nenarodí znovu z vody a z Ducha sv, nemůže vejít do života věčného.“ Jestliže však Bůh spojil spásu se svátostí křtu, sám není na své svátosti vázán. To znamená, Bůh může i člověka, který bez vlastní viny nepřijal svátost křtu spasit jinými mimořádnými prostředky. Zde je třeba zdůraznit slova „bez vlastní viny“. Ta slova znamenají, že skutečně ze spásy je vyloučen každý člověk, který zaviněně, proti hlasu svého svědomí, odmítá křest. Takové odmítání je ovšem známkou zatvrzelosti proti poznané pravdě, a je hříchem proti Duchu Sv. Dodává nám však naději, že ne každý člověk, který žije bez Krista, si je vědom, v jakém stavu žije, že je to často nevědomost, o které se praví „nevědomost hříchu nečiní“. Ovšem pokud se jedná skutečně o nevědomost nezaviněnou – a tom, zda se jedná o zaviněnou nebo nezaviněnou nevědomost, konečný úsudek náleží pouze Bohu.

Nás by skutečně mělo zajímat, jaké mají šance vzhledem ke spáse, všechny ty miliony lidí, kteří bez vlastní viny žijí bez křtu.

Církev byla vždy přesvědčena, že ti, kteří podstoupili smrt pro víru, aniž ještě přijali křest, jsou pokřtěni vlastní smrtí pro Krista a s Ním. Tento křest se nazývá křtem krve a přináší stejné plody jako svátostný křest. Týká se to čekatelů křtu, katechumenů, kteří byli zabiti pro svou víru, ještě dřív, než mohli přijmout křest.

Avšak i katechumeni, kteří zemřeli dřív, než mohli přijmout křest, a kteří již měli víru, naději a lásku ve svém srdci. Ti  jsou ospravedlněni křtem touhy.

Co se týká ostatních lidí, kteří nemohli poznat Krista a Jeho evangelium, ale kteří byli lidmi „dobré vůle“, církev doufá, že i jim se dostane spásy na základě křtu touhy, jejich dobrá vůle je známkou toho, že podvědomě touží po Bohu, kterého neznají, a tato skutečnost jim bude přičtena k dobru.

Co se týká dětí, které zemřely bez křtu, církev nemůže nic jiného, než je svěřit Božímu milosrdenství. Koná i za ně pohřební obřady, pokud rodiče měli úmysl dítě nechat pokřtít a z nějakých důvodů, to nestihli. V modlitbách svěřuje tyto děti s důvěrou Božímu milosrdenství. I když nad jejich spásou se vznáší otazník, lze doufat ve velké milosrdenství Boží, který chce, aby se všichni lidé zachránili. Také Ježíšova něha k dětem, která ho pohnula ke zvolání: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim“, nám dovolují doufat, že je i nějaká cesta spásy pro děti, které zemřely bez křtu.

Tyto skutečnosti nás však nesmějí přivést k nějaké lehkomyslnosti, co se týká svátostí, především křtu. Je třeba, abychom si byli stále vědomi, že křest je řádným prostředkem spásy. Že žít bez křtu představuje v každém případě velké riziko. Že ten, kdo se v záležitostech spásy oddává nějakému lehkomyslnému smýšlení „ono to nějak dopadne“ se pohybuje na úzké hraně nad propastí. Křest je veliká milost, kterou nám zasloužil Kristus ničím jiným než svou smrtí na kříži a že pohrdat touto milostí je projevem velkého nevděku. Toho by si měli být vědomi především rodiče, jejichž úkolem je, svému dítěti zprostředkovat křest. Avšak rodiče si mají být vědomi také toho, že za takový velká dar je také třeba něco učinit. Církev vyžaduje, aby rodiče, kteří ve víře nejsou vyučení, kteří neměli ani svátostný sňatek, prošli patřičnou předepsanou přípravou před křtem. Jsou to přece rodiče, kteří se zavazují, že své dítě nábožensky, křesťansky povedou, aby ten křest jejich dítěte nebyl pouhou formalitou.

Počet dětí kteří jsou pokřtěny je skutečně minimální. V naší farnosti…. Na jedné straně je to bolestné, avšak ještě bolestnější je, když je křest přijat pouze formálně, když se s pokřtěnými dětmi již nesetkáme ani ve škole při výuce náboženství, ani v kostele při mši sv. jestliže rodiče takto smýšlejí „hlavně když je pokřtěno“, velmi se mýlí, svým formalismem zneužívají svátost a přivolávají na sebe tresty.

Křest je branou k životu, k životu s Bohem, křest je otevřená brána k ostatním svátostem. Prosme Pána za všechny, kteří dosud před touto bránou stojí, aby se nebáli a vešli do otevřené náruče Boží a pro také za nás za všechny, kteří jsme touto bránou již prošli, abychom dodrželi všechny křestní závazky, abychom žili životem víry a tak pokračovali na cestě, jejímž počátkem je právě křest a dosáhli cíle – věčného života.