Konkubinát a fakticky existující soužití
„Výraz „fakticky existující soužití" zahrnuje pod společný název celou řadu různých druhů a také vzájemně se odlišujících lidských skutečností, které mají jako společného jmenovatele to, že se jedná o soužití pohlavního typu bez manželství. Fakticky existující soužití jsou charakterizovány skutečností, že v nich žijící lidé opomíjejí, odkládají nebo dokonce odmítají manželské závazky. Z toho pak vyplývají velmi závažné důsledky.
Když lidé vstupují do manželství, veřejně tak na sebe berou prostřednictvím uzavření manželské smlouvy lásky všechny závazky, které z takto vniklého svazku vyplývají. Z tohoto veřejného převzetí odpovědnosti vzchází dobro nejen pro manžele a jejich potomky, pokud jde o jejich výchovu i afektivnímu zrání, ale také pro ostatní členy rodiny. Rodina založená na manželství tak představuje základní a velmi cenné dobro pro celou společnost, jejíž základy pevně spočívají na hodnotách, které se realizují v rodinných vztazích, což je zaručováno nerozlučným manželským svazkem. Dobro vzcházející z manželství má rovněž zásadní význam pro církev, která uznává rodinu za „rodinnou církev".[25] To vše je ohroženo, když se upouští od instituce manželství, což je implicitně obsaženo ve fakticky existujících soužitích„ /Papežská rada pro rodinu, Rodina, manželství a „fakticky existující soužití z .26.7. 2000 dále FES, I,2./
Konkubinát či fakticky existující soužití se liší od volné lásky. „Když se snažíme vedle jejich negativních stránek, které spočívají v opomíjení, odkládání či odmítání manželského svazku, postihnout také jejich pozitivní charakteristiky, objevujeme některé skutečnosti. Jedná se především o výrazně praktický (faktický) charakter takového soužití. Je vhodno upřesnit, že fakticky existující soužití předpokládá společné bydlení pod jednou střechou provázené sexuálním poměrem, což toto soužití odlišuje od jiných typů soužití, a dále předpokládá určitou relativní tendenci ke stabilitě, což takové soužití odlišuje od vazeb se sporadickým nebo příležitostným soužitím. Fakticky existující soužití s sebou nenesou manželská práva a povinnosti ani nepředpokládají trvalost založenou na manželském svazku. Odlišují se požadavkem na to, aby takové soužití neimplikovalo žádné pouto. Ustavičná nestabilita, která vyplývá ze skutečnosti, že takový společný život lze vždy opustit, je tedy jasnou charakteristikou fakticky existujících soužití. Existuje určitý více či méně výslovný „závazek" vzájemné - abychom tak řekli - věrnosti, který trvá tak dlouho, jako ono soužití.„/FES I,4/
Existuje celá řada důvodů pro takové dnes hojně rozšířené spolužití. Jsou to důvody ekonomického rázu, soužití mezi rozvedenými osobami, nechuť a nedůvěra k manželství, různé ideologické důvody.
Církev varuje před legislativním zrovnoprávněním těchto způsobů soužití s manželstvím. „V současných otevřených a demokratických společnostech veřejná moc nesmí institucionalizovat fakticky existující soužití takovým způsobem, že by jim přiznávala podobný statut, jaký přísluší manželství a rodině. Rozhodně je nesmí tato veřejná moc zrovnoprávňovat vzhledem k rodině založené na manželství. Jednalo by se o svévolné použití moci, které by nesloužilo společnému dobru, poněvadž původní povaha manželství a rodiny absolutním a rozhodným způsobem předchází a převyšuje svrchovanou moc státu. Klidný pohled oproštěný od svévole a demagogie vede k tomu, aby se uvnitř jednotlivých politických uskupení velmi vážně uvažovalo o esenciálních odlišnostech mezi životodárným a nezbytným přínosem ke společnému dobru, jaký skýtá rodina založená na manželství a jaký skýtají fakticky existující soužití zakládající se pouze na citové náklonnosti. Domněnka, že životodárné funkce rodinného společenství zakotveného v instituci trvalého a monogamního manželství by mohly být plně, stabilně a trvale zajištěny soužitími, která se zakládají výhradně na citové náklonnosti, se nezdá být rozumově podložená. Rodinu založenou na manželství je nutno, s ohledem na velkoryse pojímanou budoucnost a v obecném zájmu společnosti, citlivě chránit a podporovat, protože představuje základní předpoklad existence a stability společnosti i míru.
Rovnost před zákonem musí respektovat pravidlo spravedlnosti, které požaduje, aby se jednalo s tím, co je stejné, jako se stejným, a s tím, co je odlišné, jako s odlišným, a tak aby se každému dostalo toho, co mu podle spravedlnosti patří. Tento princip spravedlnosti by byl porušen, kdyby se s fakticky existujícími soužitími jednalo právně podobným nebo stejným způsobem, jak je to vyhrazeno rodinám založeným na manželství. Jestliže rodina založená na manželství a fakticky existující soužití nejsou ani podobné, ani shodné v tom, jaké jsou jejich povinnosti, funkce a přínosy vzhledem ke společnosti, nemohou mít rovněž podobný nebo shodný právní statut.„/FES II,9,10/ „„zákonodárci a obzvláštním způsobem katoličtí poslanci by neměli podporovat takovéto zákony svým hlasem, protože se příčí společnému dobru a pravdě o člověku, a tak se jedná o vskutku nespravedlivé zákony". /FES II,16/