Kněžský celibát

Tímto pojmem je vyjádřena skutečnost spojení zasvěceného bezženství se služebným kněžstvím v latinské církvi.

Na II. vatikánském koncilu při hlasování o celibátu z 1989 účastníků 1971 hlasovalo pro jeho zachování. Dekret O životě a službě kněží, který potvrzuje praxi celibátu byl schválen v poměru 2390 : 4. biskupský synod r. 1990, který se zabýval přípravou ke kněžství potvrdil závaznost celibátu. V posynodálním listě Pastores dabo vobis vyjádřil papež Jan Pavel II. stanoviska synodálních otců, které cituje: „ S plným respektováním disciplíny východních církví a s přesvědčením, že kněžský celibát je charismatem, připomíná synoda kněžím, že celibát představuje neocenitelný Boží dar církvi a má v současném světě prorockou hodnotu. Synoda znovu pevně potvrzuje požadavek latinské církve i některých východních církví, aby svátost kněžství byla udělována pouze těm mužům, kteří přijali povolání k čistotě v celibátu. Synoda nechce,  aby v obecném mínění vyvstala jakákoli pochybnost o stálé vůli církve zachovávat zákon, podle něhož se v latinském obřadu vyžaduje od kandidátů kněžského svěcení svobodně zvolený a trvalý celibát. Synoda si přeje, aby byl celibát ukazován ve své plné biblické, teologické i duchovní hodnotě jako drahocenný Boží dar církvi a jako znamení Boží lásky k tomuto světu, jako znamení lásky kněze k Bohu a Božímu lidu, aby tak byl celibát chápán jako pozitivní hodnota obohacující kněžství„./PDV 29/.

Celibátu nelze vytknout, že by nebyl biblický. V bibli sice nikde není vyjádřeno, že by celibát byl nezbytně spjat se služebným kněžstvím, avšak doporučení bezženství a panenství pro království Boží /Mat 19,12.27 – 29; 1Kor 7,25 – 35/ má mimořádný význam pro kněžství. slova apoštola, že jen svobodný se může nerozděleně věnovat Bohu /1 Kor 7,32 – 35/, požadavek duchovního otcovství, být všem vším /1 Kor 9,22/ vedlo již v prvokřesťanských dobách k chápání vhodnosti celibátu vzhledem ke kněžství. Skutečnost, že kněze je zástupcem panicky žijícího Krista tuto myšlenku dále posilovala. Z textů 1 Tim 3,2; Tit 1,6; 1 Tim 3,12 se vyvozoval závěr, že po přijetí svěcení již není dovoleno uzavřít manželství – svědky této praxe jsou Tertulián, Klement Alexandrijský. Synoda v Elvíře kolem roku 300 zakazovala pokračovat v manželském životě po přijetí svěcení. Tento zákaz se rozšířil na Západě, především přičiněním papeže Lva Velikého a Řehoře Velikého. V 5. až 7. století bylo zvykem skládat před přijetím podjáhenského svěcení slib čistoty, u ženatých mužů tento slib skládaly i jejich manželky. Odlišná praxe na Východě vedla k celibátu biskupů a k zákazu uzavřít manželství po přijetí svěcení. Na Západě byli od 6. století klerici s vyšším svěcením, kteří  vstoupili do manželství trestáni exkomunikací. I. a II. lateránský koncil /1123 – 1139/ definitivně uzákonily celibát, uzákonily neplatnost manželství kleriků.

Celibát kněze vyjadřuje hlouběji jeho jednotu s Kristem, je vyjádřením následování Krista, s Nímž se kněz ztotožňuje nejen svou službou, ale i svým životem. Je znamením dočasnosti všech vazeb a eschatologické plnosti. /Luk 20,35/. Vedle těchto hlavních a zásadních důvodů je možné uvést i důvody praktické. Kněz je svobodnějším pro svůj úřad, není zatížen starostmi o rodinu. Je méně vydíratelný v období pronásledování, celibát umožňuje jeho disponibility. Celibát je také výrazem dobrovolné solidarity s těmi, kterým bylo manželské štěstí na základě různých životních okolností odepřeno. Kněz těmto lidem svým příkladem ukazuje, že tomuto životnímu stavu do kterého se mnozí dostali proti své vůli, je možno dát náplň a smysl a učinit jej tak plodným. Celibát umožňuje pohotovější vztah bratrství s potřebnými.

Proti celibátu bývá také vznesena námitka, že se jedná o násilné spojení dvou charismat, totiž charismatu kněžství a celibátu, která ve skutečnosti nemusí být spojena. Tato námitka však přehlíží, že obě charismata mají svůj původ v Kristu, který je v Duchu sv. uděluje své církvi, k jejímu užitku. Jestliže církev působením Ducha sv. během dějin dospěla k praxi, že k služebnému kněžství volá muže, kteří přijali charisma celibátu, lze předpokládat, že toto charisma je v hojnosti udíleno všem, kteří jsou zváni k účasti na svátostném kněžství. umenšující se počet kněžských povolání není působen celibátem, ale celou řadou jiných příčin: krizí víry obecně, úpadkem mravů, úbytkem náboženského života v rodinách a v neposlední řadě snížením počtu dětí v křesťanských rodinách.