Hříchy proti rozumnosti

Svatý Augustin napsal: „Jsou nejen neřesti, které jsou zjevným opakem ctnosti, jako se nerozvážnost protiví rozumnosti. Jsou také neřesti, které jsou stejným způsobem blízké ctnost a podobají se jí, ne ovšem ve skutečnosti, ale podle klamného zdání. Tak proti rozumnosti nalézáme nikoli nerozvážnost nebo nerozumnost, nýbrž vychytralost.[2]

Rozlišujeme nerozumnost negativní, která se vyskytuje v subjektu, který z přirozených příčin není schopen rozumného jednání - např. u dítěte, u duševně nemocného, slabomyslného atp. Na druhé straně stojí nerozumnosti  stojí nerozumnost privativní, která je zaviněná: subjekt je sice sám o sobě schopen jednat rozumně, přesto však jedná nerozumně. Toto nerozumné jednání má svůj původ v různých negativních postojích a návycích /neřestech/. Jsou to především:

a/ ukvapenost /preacipitatio/, která je defektem ve fázi rady. Člověk přikročí k řešení situace, aniž by se vnitřně poradil, aniž by zvážil jiná, lepší řešení. Střemhlav se vrhá do jednání. Jestliže příčinou jeho ukvapeného jednání spočívá v postoji pohrdání vzhledem k závažnosti věci, ve vědomém  přezírání závažných aspektů, v lajdáctví apod. jedná se o opovážlivost /temeritas/.

b/ neuvážlivost /inconsideratio/ se podobá ukvapenosti, je však defektem při usuzování, posuzování situace a její závažnosti, člověk v okamžiku rozhodování nebere v úvahu důležité hledisko, nepřihlíží k němu.

c/ nedbalost/negligentia/ zanedbává možnost dát se poučit. Jejím plodem je zaviněná nevědomost.

d/ nestálost /inconstantia/ se projevuje ve fázi provedení. Spočívá v nedůslednosti, nerozhodnosti, neschopnosti celou záležitost dotáhnout do konce.

Sv. Tomáš Akvinský /S Th IIa IIae, q. 53, a 6 /  tvrdí, že tyto neřesti mají svůj kořen ve smilstvu. Pohlavní rozkoš nejvíce upoutává lidského ducha a táhne jej k rozkoši; praví že ostatní hříchy rozum táhnou, smilstvo jej uháší.

Neřesti přehnáním /per excessum/, které se protiví rozumnosti jsou takové způsoby jednání, které se rozumnosti nějakým vnějším způsobem podobají, zatímco neřesti per defectum se vyznačovaly nepoužitím rozumu, tam kde měly, tyto jej používají nadměrným způsobem, avšak k nesprávnému cíli. Nazývají se rozumnostmi těla  /prudentia carnis/. Mezi ně patří např. lstivost /astutia/.

Rozumnost těla je světská rozumnost. Jejím příkladem je rozumnost nespravedlivého správce v evangelním podobenství /Lk 16,1 - 13/, který ve své službě nespravedlivému mamonu osvědčuje bystrost, bedlivost a určitou prozíravost. Tyto vlastnosti jsou dány vyznavačům evangelia jako příklad pro rozumnost těch, kteří usilují o Boží království.

Lstivost /astutia/ usiluje někdy dokonce i o správný cíl, avšak nesprávnými, podvodnými prostředky /„zbožné„ lži, podvody - pia fraus!/.

Je možno říci, že různé způsoby při hlásání evangelia, které vedou k jeho rozmělňování, zmírňování jeho nároků za každou cenu lze počítat mezi pia fraus.