Homilie na misijní neděli

Slavíme dnes misijní neděli. V 1. čtení jsme slyšeli prorocké vidění Izaiáše, popisující jak národy světa přicházejí se svým bohatstvím k Hoře Siónu. Touto duchovní horou Sión je Kristova církev, ve které se shromažďují národy světa. Tyto národy přinášejí do lůna církve své duchovní bohatství svou kulturu, vědu, hudbu atp. V církvi dochází proto k velké duchovní výměně mezi různými národy, kulturami a rasami.

První národy, té přijaly víru v Krista, byly národy okolo Středozemního moře, Řekové, Římané, národy s vysoce rozvinutou kulturou, dodnes obdivujeme jejich mistrovská díla, jejich umění, filozofii a literaturu. Oni toto bohatství přinesli do společné pokladnice církve a církev toto bohatství ducha prozářila jasem evangelia. Pozdvihla toto duchovní dědictví k vyšší polnosti. Vedle Řeků a Římanů zde v Evropě existovaly ještě národy bez vyšší kultury, to byly Gótové, Germáni, Vandalové a také i Slované. A církev trpělivým misionářským úsilím obracela tyto národy a spolu s evangeliem jim také předávala kulturu a vědění starého Řecka a Říma a tak se prostřednictvím kněží a biskupů misionářů šířila nejen křesťanská víra ale i kultura a vzdělanost. V tomto díle pokřesťanění Evropy vynikli zvlášť svatí Cyril a Metoděj, misionáři slovanských národů.

Světci mají své atributy, své znaky, které vyjadřují něco typického z jejich života. Svatý Cyril a Metoděj mají knihu a kříž.   

Knihu! Písmo sv neboli Bibli. Oni věděli, že je třeba, aby víra byla pevně zasazena do života. A že člověk potřebuje, aby se stále povznášel a vzdělával. Věděli, že náboženství je hodnotou nejvyšší, která táhne za sebou všechny ostatní hodnoty – umění, kulturu, vědu, civilizovaný a kulturní způsob života. Náboženstvím se musí začít, a potom všechno ostatní z toho vyroste. Proto sv Cyril a Metoděj přinesli Písmo sv, a spolu s Biblí i kulturu. A ten slovanský člověk dosud primitivní se slyšením a později i čtením Bible vzdělával, naučil se, že je Boha možno oslavovat i písněmi, hymny, naučil se stavět chrámy. A tak spolu s vírou se šířila i kultura, a tento proces vyvrcholil založením Karlovy University v Praze za císaře, otce vlasti Karla IV.

Kniha. Křesťanská kultura. Kultura proniknutá evangeliem. Pozdější doby tuto kulturu zničily. Došlo k rozdvojení kultury a víry. To vedlo nakonec k tomu, že kultura degenerovala v pouhou zábavu oslovující smysly, z kultury se stala pouhá technika zábavy, stal se povrchní a jalová.

Druhý atribut – kříž. Kříž – oběť. Lidé se učili vážit si oběti. Byli zváni do chrámů, aby se účastnili oběti. Oběti Kristovy. A tím pádem se učili mít soucit s trpícími, nemocnými a opuštěnými.

Minulou neděli proběhla v Římě velká slavnost. Svatý otec kanonizoval pět světců. Mezi nimi i vlámský kněz a misionář Damian de Veuster – otec vyhoštěných. Tento vlámský kněz působil jako misionář v 19. stol. na havajských ostrovech. Tehdy vláda ostrovů, ve snaze zamezit šíření tehdy nevyléčitelné, nakažlivé nemoci, lepry, malomocenství se uchýlila k radikálnímu opatření. Na ostrově Molokai, na mysu, který byl od ostatního světa oddělen z jedné strany mořen, z druhé strany neproniknutelnou skálou zřídila kolonii malomocných, kam tyto postižení byli vyváženi. Tam panovaly neutěšené poměry, vládl tam zákon džungle. Páter Damián se dobrovolně přihlásil, že bude přebývat jako duchovní správce mezi těmito ubožáky. Po jeho příchodu se vše měnilo k lepšímu. Zřídil tam školu, postavil kostel, nemocnici. Zavedl avizované způsoby života. Osobně se staral o umírající. Nakonec po jedenácti letech požehnaného působení došlo k tomu, k čemu nevyhnutelně muselo dojít – sám se touto nemocí nakazil. Pět let s ní neúnavně zápasil. Nemoc rozežírala jeho tvář, jeho ruce. Když se podíval do zrcadla na svou poznamenanou tvář, uvědomil si, že nyní je skutečně jedním z nich, malomocný mezi malomocnými. Všem se stal vším, malomocný malomocným. Až do konce pokračoval ve své činnosti. Zemřel roku 1989, minulou neděli byl prohlášen svatým.

Na kostelní vývěsce jsem umístil výstřižek z Katolického týdeníku, ve kterém si přečtete svědectví otce vašeho zesnulého duchovního správce P. Petera Kolaroviče. Svědectví o utrpení kněze v těžké době. V době, kdy byl kněz sledován, vystavován různým provokacím, kdy bezprostředně po mši svaté byl podrobován dechové zkoušce apod. když o. Petr se snažil uniknout autu, které ho sledovalo, zajel do nějakého statku, tam požádal přítomné, aby mu poskytli útočiště – a náš dobrý moravský lid na něho zavolal policejní hlídku. Tak začalo je drama, které vyvrcholilo jeho onemocněním – bylo bolestné sledovat, jak se mladý, inteligentní a nadějný kněz člověku před očima měnil v psychickou a fyzickou trosku. A přesto, ani v té těžké době neustával v práci. Svěřoval se mi, jak je to pro něj těžké, připravit si nedělní kázání. A viděl jsem na vlastní oči, jak měl na stole rozepsané nedělní kázání, na kterém hodiny pracoval, má stále před očima ten arch papíru popsaný takovým pečlivým, úhledným až dětským písmem, které svědčilo o velké námaze toho, kdo byl jeho autorem.  

Dnes je doba jiná. Ale je lepší? O tom lze pochybovat. Vždyť počet dětí na zdejší škole klesl na pouhých 10. Proč? Není to nátlakem nebo pronásledováním, jak tomu bylo za dob minulých. Ne, je to něčím mnohem horším – je to lidskou lhostejností, nezájmem a povrchností. Je to tím, že mnozí se domnívají, že náboženský život končí křtem, v lepším případě 1. svatým přijímáním. Je to postoj, který nesvědčí o ničem jiném než o bezduchém náboženském formalismu. Náboženský život jako pouhý výčet zvyků a zvyklostí – to se skutečnou vírou nemá nic, ale vůbec nic společného. Role kněze je degradována na vysluhovatele jakýchsi úkonů, které mají folklórní ráz, a ke skutečnému životu nemají žádný vztah.

Slavíme misijní neděli. Ale zároveň si musíme se zahanbením uvědomit, že my jsme ty nejmisijnější země na světě. Protože země snad ateistická, ale já bych neřekl ani ateistická jako lhostejná a povrchní. A to vlastně můžeme těm misijním zemím jen závidět. Protože tam se můžeme setkat s nadšenými křesťany, kteří svou víru skutečně prožívají, kteří jí žijí. Pro které víra není pouhým zvykem, ale životem.

Přesto však je aktuální naše pomoc misijním zemím. Já bych řekl, že ti křesťané tam v těch misijních rozvojových zemích jsou oproti nám duchovně bohatí, protože jsou nadšení a věřící a my jsme zase ve srovnání s nimi bohatí fyzicky, ekonomicky, po stránce hmotné. Žijeme v blahobytu, oni v bídě. Pomáhejme jim proto ze svého hmotného bohatství, a oni nám zase pomohou ze svého duchovního bohatství, svými modlitbami a oběťmi, a jednou k nám snad z jejich zemí přijdou misionáři, aby zdejším pohanům zvěstovali radostnou zvěst evangelia.