Vánoční Hod Boží - ve dne

V evangeliu jsme slyšeli slova: „Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se dětmi Božími, kdo věří v Jeho jméno.“

Křesťanský život je opravdu něco velmi krásného. Nejlépe to pochopí, kdo se třeba po delší době k Bohu obrátí. Kdysi vyšla knížka s názvem Ještěrka. Bylo v ní vyjádřeno svědectví dívky, která byla narkomankou. Dokud žila bez víry, zdálo se jí, že život nemá smysl. Několikrát se pokusila o sebevraždu. Život si ničila drogami, protože pro ni život neměl žádnou cenu. Ale pak, když učinila ten krok, na který se delší dobu připravovala, přistoupila ke zpovědi a přijala sv svátosti, pocítila najednou štěstí. Zmizela její závislost na drogách i velké zdravotní problémy, které sebou tato závislost nese. Křesťanský život přináší člověku totiž mnoho dobrého, rozvinutí všech jeho sil, zaměřuje jej k dokonalému dobru.

Základem takového života je víra. Víra je pevné přesvědčení o věcech, které nevidíme. Ale pouhé povrchní přesvědčení ještě není víra. Víra je věcí srdce – hloubky člověka.

Vyprávěl mi před lety jeden mladý muž. Vyrůstal ve zbožné rodině někde v jižních Čechách. Do kostela chodil s rodiči. Jednou s rodinou zajel na Moravu do farnosti, kde se konala duchovní obnova. Při té obnově se mladému muži otevřely oči – řekl mi tehdy, poznal jsem, že to, co jsem žil dosud, nebyla žádná víra. Pokládal jsem se sice za věřícího, chodil jsem do kostela, ale … to pravé … život … to mi unikalo. Toto poznání mu otevřelo novou životní cestu.

 Položme si otázku, jak to vypadá s naší vírou? Abychom odpověď skutečně nalezli, formulujme tuto otázku trochu jinak – je má víra skutečný život nebo se jedná pouze o zvyk? Zvyk zděděný po předcích?

Říká se, že zvyk, to je železná košile. Zvyk člověka svazuje. Zvyk je něco, z čeho se člověk nedokáže vymanit. Zvyk omezuje naši svobodu, je to něco mechanického.

I víra se může stát takovým zvykem. Člověk ji zdědil, byl v ní vychován, zařadil ji někam do inventáře svých osobních věcí. Je to s tou vírou jako s nějakou starou skříní, která i když je omšelá, člověk se od ní nedokáže odloučit.

Avšak zvyk člověka neosvobozuje. Víra, která je pouhý zvyk nepřináší žádnou radost.

Jsou vánoce – přišli jsme do kostela. Proč? Ze zvyku – protože se to o vánocích dělá – podle zásady jednou za rok – aspoň na vánoce – anebo jsme přišli proto, že jsme tady zkrátka doma, ve svém? Protože žít s Kristem, prožívat s Ním společenství – to je zkrátka náš život, náplň našeho života?

Podle čeho poznáme, zda je naše víra pouhý zvyk nebo skutečnost, kterou žijeme? Poznáme to podle toho, svou víru žijeme – zda se dokážeme na sebe, na svět, na naše vztahy dívat Božíma očima. Zda si klademe otázku: jak to vidí Bůh? Jak se na to dívá? Je s tím spokojen nebo nespokojen? Zda vidíme v druhých lidech tvory, pro které Kristus přišel na tento svět, aby je vykoupil. Zda v událostech našeho života spatřujeme Boží řízení, Boží vůli… Víra nás vede k tomu, abychom to, v co věříme, promítali do svého života.

 Pán Ježíš v evangeliu praví“ Budete-li mít víru jako hořčičné zrnko, můžete říci této hoře: Přejdi odtud tam a přejde a nic vám nebude nemožné. Těmito slovy Pán neříká, že budeme hory přenášet pro svou zábavu, ale mluví o těch duchovních horách, o těch překážkách pro křesťanský život, o všem tom, co se nám staví do cesty, co brání tomu, abychom žili skutečným křesťanským životem. Pán říká, že když v takové situaci bude potřebné přenést horu, tak se to stane, jen víru mít.

Věřící rodiče často říkají: „s těmi našimi dětmi se už nic nedá dělat“. Mnohá dnešní rodin má takové hory, které je třeba přenášet. Často se nám to nedaří. Není to i tím, že se nedostává té víry, kterou Bůh od nás očekává? Zpytujme své svědomí: není to také naše vina, že nevyužijeme plně všech milostí, které nám Bůh nabízí?

Apoštolové to také neměli snadné. Ale měli zřejmě více důvěry. Proto měli více nadšení, více optimismu, více odvahy. Nebáli se, to či ono říct. Nezůstávali se svou vírou někde za kopcem. Šířili ji s radostnou jistotou.

Bude-li v nás více víry, budeme obohacovat i lidi kolem nás.

Víra je ovšem dar. Dostali jsme tento dar úplně zadarmo. Nevěřící musí tento dar často usilovně hledat. My jsme ho dostali. Ovšem tento dar můžeme i ztratit. Uvědomme si, že kdysi byli všichni lidé v této zemi věřící. Kam se ta víra poděla? Člověk víru může i zahodit. Proto si musíme víry vážit, pěstovat ji, chránit ji.

Někdo může namítnout: já nejsem na to dost dobrý, abych měl takovou víru. Vzpomeňme, jak se Pán setkal se slepci, a tito prosili, aby jim vrátil zrak. On se jich zeptal: „Věříte, že vám to můžu učinit?“ Odpověděli:“Ano, Pane“. Dotkl se tedy jejich očí a řekl: „Staň se vám, jak věříte.“

Celý křesťanský život stojí na víře a důvěře. „Všem, kteří ho přijali, dal moc se stát Božími dětmi, těm, kteří uvěřili v jeho jméno.“ Vánoce, svátky Narození Páně, ať se stanou i svátky zrození vaší víry. Kéž se ta víra v našich srdcích znovu mocně rozhoří. Ať poznáme, čím vším byste mohli být, kdybychom měli opravdovou víru, co všechno bychom mohli změnit, kdybychom skutečně věřili, jaké hory lidské nevíry a nelásky bychom dokázali přenést.

 Pastýře do Betléma přivedli andělé, mudrce tam přivedla hvězda. Nás k Betlému může přivést jedině naše víra. Tato víra se může znovu rozhořet u betlémských jeslí.

Pane, dej nám více víry, prosí Krista jeho učedníci. Poprosme i my – Pane, dej nám slabým lidem více víry. Dej nám takovou víru, kterou bychom dokázali žít. Která by byla naším životem.

Toto vám ze srdce přeji – přeji vám požehnání víry. Víry, která váš život může přetvořit. Která jej může skutečně učinit požehnaným. Přejí vám radostné prožívání vaší víry. Pak budou tyto svátky skutečně radostné a šťastné.