Vánoční Hod Boží - 2010

Dnes slavíme Slavnost Narození Páně, Hod Boží vánoční. Jak už ten staročeský výraz „Hod“ naznačuje, jedná se o velký svátek. V naší tradici výrazem Boží Hod se označují tři hlavní svátky: Hod Boží vánoční, velikonoční a svatodušní. Ale proč vlastně slavíme svátky? Abychom se vyčerpali přípravou na svátky? Abychom se oddávali radovánkám? Abychom si odpočinuli? Ten třetí důvod je asi ze všech nejiluzornější.

Svátky slavili již naši duchovní předkové, židé ve Starém zákoně. Nejdůležitějším svátkem pro ně byly velikonoce, kdy si připomínali své vysvobození z Egypta. Každé slavení svátků vyjadřovalo tři roviny existence. Minulost, přítomnost a budoucnost.

Minulost- to bylo připomenutí minulé události. Toho, co Bůh pro ně v minulosti udělal – jak je zachránil, vysvobodil. Jak jedli velikonočního Beránka a prošli Rudým mořem. Ale ti lidé žili v přítomném čase. A ta přítomnost mohla být stejně ponurá jako ta minulost v egyptském otroctví. Třeba když židé žili v Babylónii, ve vyhnanství. Vzpomínka na minulé vysvobození je v této situaci posilovala: ani dnes nás Hospodin neopustí, tak jako neopustil naše předky v době Mojžíšově. Ale to slavení bylo zaměřeno především k budoucnosti. Ta budoucnost, ke které se upínali, měla jedno jediné jméno – Mesiáš.

Se slavením křesťanských svátků je tomu podobně. Připomínáme si minulou událost, to, co znamená pro naši přítomnost, k čemu nás odkazuje vzhledem k budoucnosti.

Minulost – to je to, co tehdy stalo před těmi 2000 lety v Betlémě. Tam se ve chlévě narodilo dítě. Mesiáš. Andělé zvěstovali: „ Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, ve kterých Bůh nalezl zaslíbení“.

Událost, kterou slavíme, ta však nepatří jen minulosti. Vždyť pokud slavíme nějakou událost, slavíme ji proto, že má nějaký vztah k přítomnosti. Že je nějakým způsobem stále živá. Slavíme narozeniny, pokud člověk žije. Slavíme založení státu, pokud stát dosud existuje. Slavíme výročí nějaké události, která je svými důsledky pro nás stále aktuální.

Narození Krista slavíme proto, že stále žije. Že je stále naším Emmanuelem, Bůh s námi. Protože je život je pro nás stále významný. Proto slavíme Jeho Narození. Protože On žije pro nás. Protože je naším životem.

Vánoce nejsou pouhou vzpomínkou, pouhým souborem zvyků, pouhou nostalgií. Vánoce jsou v jistém slova smyslu i našimi narozeninami. Jsou narozeninami naší Spásy. Našeho života s Kristem.

Vánoce jsou svátky přítomnosti. Ta událost v minulosti je základem. Ale směrodatná je přítomnost. Nic by nám neprospělo, že se Kristus narodil ve chlévě, kdyby se nenarodil v našem srdci. Křesťan, který slaví vánoce, aniž by nechal Krista narodit se v jeho srdci, by si měl položit otázku: proč vlastně slavíš?

Svátky odkazují také do budoucnosti. Vánoce před 2000 lety – to byl Kristův první příchod. Jeho druhý příchod – to je záležitost budoucnosti. Nevíme, kdy přijde, ale víme, že tak, jak čekali naši předkové na Jeho první příchod, tak my čekáme na jeho druhý příchod. Až přijde ve slávě, soudit živé i zemřelé. Až bude Vzkříšení. Nevíme, kdy to bude, ale víme, že to bude. Jeho druhý příchod bude vyvrcholením celého díla. Ano, všechno má smysl a význam teprve z perspektivy Jeho druhého příchodu.

Někdy se zdá, že my křesťané jsme příliš zahledění do minulosti. Avšak pravý opak by měl být pravdou. Křesťanství je především budoucnost. A ne nějaká budoucnost, ale absolutní budoucnost. Tou budoucností je Kristus, který je alfa a omega dějin, který je minulost, přítomnost i budoucnost v jedné osobě – ten, který přišel, který je stále s námi, ten, který ve slávě opět přijde.

„Všechny končiny země uzří spásu našeho Boha“ – praví prorok Izaiáš v dnešním 1. čtení. To je budoucnost. Když se Ježíš narodil v Betlémě, věděli o tom jen Josef a Maria, několik pastýřů. Když Pán veřejně působil, věděli o tom obyvatelé Svaté země. Malé země. Trvalo to desítky let, než se zpráva o Kristu rozšířila po římské říši. O tom, že by všechny končiny země uzřely Boží spásu, nemohla být řeč.

A přece – dnes se slaví vánoce v mnoha zemích světa. Ale ne všude. Někde je slavení vánoc zakázáno. Jedna země – komunistická Severní Korea – se vzbouřila, když na hranicích v Jižní Koreji rozsvítili vánoční strom.

Izaiášovo proroctví se postupně naplňuje, Jeho naplnění však není záležitostí přítomnosti, ale budoucnosti.

My křesťané žijeme z minulosti, žijeme v přítomnosti, žijeme pro budoucnost. Žijeme z minulosti – čerpáme událostí Kristova Narození, života, smrti a vzkříšení. Z těch událostí nečerpáme ve smyslu nějaké sentimentální nostalgie, ale čerpáme z nich motivaci pro život v přítomnosti, pro plnění svých povinností, pro plné zapojení do přítomného života. Žijeme však pro budoucnost, protože víme, že cíl našeho života není zde na této zemi, ale v životě budoucím.     

Drazí v Kristu! Přejí vám, aby vánoční svátky pro vás byly krásným a hlubokým prožitkem, aby pro vás byly setkáním s Kristem v tomto našem současném, přítomném životě, aby toto setkání s Ním bylo pro vás současně i otevřeným oknem do budoucnosti, je jen do té budoucnosti dalších dnů, týdnů, měsíců a let, ale do té budoucnosti, kterou je Kristus sám, alfa a omega, který přišel, který přijde a jehož je moc a sláva a království na věky věků. Amen.