Exorcismus

Kristovým vykupitelským dílem je vykoupen celý stvořený svět, ďábel prohrál svou velkou bitvu. Jeho působení však ve světě dosud zcela neskončilo, příroda a každý jednotlivý člověk musí být postupně uváděny do Božího království.

Žehnání stvořených předmětů církví je jejich vyjmutí z případného vlivu zlého ducha, jehož moc bude zlomena až příchodem nového věku. Žehnání vyjadřuje i myšlenku smíru – předměty jsou vyňaty z moci člověka, který je často zneužíval.

Exorcismus je na prvním místě prosbou adresovanou Bohu, aby spoutal moc ďábla, aby svým služebníkům udělil milost, aby nezneužívali tvory, ale používali jich ke službě Boží. Církev se v exorcismech obrací také přímo na zlého ducha, přikazuje mu, aby nezneužíval tvorů, aby ustal škodlivě působit na člověka. Církev má účast na  Kristově moci nad zlými duchy. Kristova moc nad démony je neomezená. Moc církve v této oblasti je morální a podmíněná. Je podmíněná Boží vůlí – Bůh někdy dopouští, že ďábel zkouší spravedlivého člověka, někdy může člověka trestat, že dopouští ďáblovo působení. Moc církve nad zlými duchy je morální – její působení nemá nic společného s magickými praktikami, ale je závislé na víře a svatosti církevního společenství a osoby, která vykonává exorcismus. Kristus zdůraznil, že pro exorcismus jsou nutnými podmínkami modlitba a půst. /Mat 17,21/-

Exorcismus konaný z pověřený církve, který bezprostředně oslovuje démony podléhá kanonickým normám. Bylo by opovážlivé bez pověření církve vstupovat do otevřeného boje se zlými mocnostmi. Každý křesťan může konat exorcismus prosebný /prosby, adresované Bohu, andělům a svatým/; exorcismus, kterým však člověk vstupuje do interakce s démonickými silami, představuje vážné riziko.

Kán. 1172 §1 CIC praví: „Nikdo nesmí zákonně vykonat exorcismus posedlých, jestliže neobdržel zvláštní a výslovné dovolení od místního ordináře„.

§ 2 : „Toto povolení udělí místní ordinář pouze knězi, který se vyznačuje zbožností, věděním, moudrostí a bezvadným životem„.