Euthanasie

Toto slovo řeckého původu vyjadřuje  „dobrou smrt„ - bezbolestný odchod z života. pod tímto termínem je dnes všeobecně vyjadřována skutečnost takzv. aktivní euthanasie. Kongregace pro nauku víry ve své deklaraci o euthanasii  z 20.5. 1980 Iura et bona , II:1.c. 546 ji definovala jako čin nebo opomenutí , které svou povahou vede k smrti, za účelem ukončení bolesti. 

Papež Jan Pavel II. v Evangelium vitae praví o euthanasii: „Často k rozhodnutí euthanasie vedou nejrůznější důvody, které ovšem mají všechny stejně nešťastný a hrozný výsledek...v celé perspektivě lidské kultury se ozývá jakýsi prométheovský duch, který přesvědčuje člověka, že se může zmocnit života i smrti tím, že se o nich bude rozhodovat...nešťastným dokladem tohoto všeobecně rozšířeného  názoru je euthanasie, ať už skrytá a utajovaná, nebo prováděná otevřeně  a dokonce pod ochranou práva...nemůžeme zde mlčet také k jiným, skrytějším, ale o nic méně hrozným  a opravdovým způsobům euthanasie. K nim dochází například jsou-li transplantovány orgány dříve než byly dostatečně potvrzeny náležité a objektivní důkazy o jisté smrti dárce /EV 15/

„Euthanasie představuje jakousi falešnou lítost, ve skutečnosti však těžkou „deformaci„ lítosti; neboť skutečný „soucit„ se projevuje tím, že člověk spoluprožívá bolest druhého a nikoliv že zabije toho, jehož nemoc již nemůže snést. A ještě mnohem horší je zločin euthanasie u těch, kteří - jako pokrevní příbuzní z rodiny - mají spíše nemocnému  s láskou a trpělivostí pomáhat, nebo u těch, kteří - jako v případě lékařů - mají svým uměním o nemocného pečovat, i když je jeho nemoc nevyléčitelná.

 Volba euthanasie nabývá ještě horšího charakteru vraždy tam, kde ji jiní vykonávají na osobě, která si jí nijak nepřála ani s ní nesouhlasila„. /EV 66/.

„Při tomto náležitém rozlišování ve shodě s učitelským úřadem našich předchůdců a ve společenství s biskupy katolické církve znovu prohlašujeme, že euthanasie je těžké porušení Božího zákona, protože je to vědomé zabití lidské osoby , které je morálně nepřijatelné,„/EV 65/

S problémem euthanasie souvisí otázka, kdy je  člověk skutečně mrtev, a kdy mu mohou být odňaty orgány k transplantaci. Zde se názory rozcházejí: jedni ztotožňují okamžik smrti člověka s okamžikem smrti mozku a připouštějí proto umělé udržování organismu a jeho  prokrvování za účelem transplantace, jiní tento postoj odmítají a ztotožňují okamžik smrti s okamžikem v kterém mozková i klinická smrt nastávají současně. Úkolem morálky není tyto medicínské spory rozhodnout.

Odmítání aktivní euthanasie ze strany věřících by mělo positivně vyústit v hnutí takzv. doprovázení umírajících, které spočívá v duchovní, fyzické  a lidské pomoci umírajícím. Je dovolené a mravně přípustné podávat nemocným a umírajícím tišící prostředky ke zmírnění bolesti. Podle deklarace o euthanasii Iura et bona III: 1c. 547 -548, je dovoleno  a je mravně přípustné podávat i  analgetika která působí ztrátu vědomí a ukracují život - ale jen pokud je to naprosto nutné , jestliže pacient trpí velkými bolestmi a není tím zabráněno, aby dal do pořádku své náboženské a mravní povinnosti.

„Je chvályhodné, rozhodne-li se někdo dobrovolně snášet utrpení a odmítá léky proti bolesti, aby si zachoval jasnou mysl a aby, pokud je věřící, přijal s plným vědomím účast na Kristově utrpení. Nelze se ovšem domnívat, že takový vpravdě „heroický„ způsob chování je přikazován všem. Již papež Pius XII. Potvrdil, že je dovoleno zmírňovat bolest léky, i když je tím omezováno vědomí a zkracován život, „pokud - jak říká - nejsou po ruce jiné prostředky a pokud to za daných okolností nebrání plnění jiných náboženských a mravních povinností„. V takovém případě zde není touha po smrti ani smrt není vyhledávána, i když v ospravedlněných případech se připouští její riziko„. /EV 65/

Aktivní euthanasie spočívá také v úmyslném opomenutí řádných a dostupných léčebných prostředků/neposkytování  léků, výživy/ za účelem způsobit smrt. Na druhé straně nelze pokládat za euthanasii rozhodnutí upustit od umělého prodlužování života. Papež  praví : „Od euthanasie je třeba odlišit rozhodnutí, kterým se odmítá tzv. „vehementní terapie„ totiž takové léčebné postupy, které již neodpovídají stavu nemocného, protože nejsou úměrné dosažitelným výsledkům, nebo dokonce jsou zátěží pro nemocného i jeho rodinu. V těchto případech, kdy již nastává ohlášená smrt a nelze se jí vyhnout, lze v souladu se svědomím učinit rozhodnutí odmítnout léčení, které nedokáže způsobit nic jiného, než prodloužení omezeného a bolesti plného života, ovšem při zachování náležité péče, která v podobných případech nemocnému přísluší. Zajisté je zde morální povinnost , aby se člověk o sebe staral  a zajistil si náležitou péči...Odmítnutí mimořádných nebo neobvyklých prostředků není totéž co dobrovolná smrt ne euthanasie; spíše to vyjadřuje souhlas se stavem člověka v blízkosti smrti /EV 65/.