Etika lidského života

Ve vyprávění o stvoření člověka  v Gen 1 a 2 je vyjádřeno, že původ člověka je v Bohu a že člověk je obrazem Božím /Gen 9,6/. Páté přikázání dekalogu /Ex 20,13/ chrání lidský život. Starozákonní vyhlazování pohanského obyvatelstva i s dětmi je líčením, které odpovídá tehdejší mentalitě. 

Apoštol Pavel proti gnostikům, kteří podceňovali lidské tělo, zdůrazňuje posvátnost těla /1 Kor 6,12 - 19(.

II. vatikánský koncil zdůrazňuje důstojnost lidského těla: : „člověk je jednota duše i těla. Jakožto tělesná bytost v sobě zahrnuje prvky hmotného světa: v něm dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas k svobodnému chválení Stvořitele. Člověk proto nesmí pohrdat tělesným životem, nýbrž naopak je povinen považovat své tělo za dobré a hodné úcty, poněvadž bylo stvořeno Bohem a posledního dne má být vzkříšeno. Je však raněno hříchem a pociťuje odboj těla. Důstojnost člověka tedy vyžaduje, aby oslavoval Boha ve svém těle a nedovolil mu přisluhovat nezřízeným náklonnostem jeho srdce„ /GS 14/. Zdůrazňuje neporušitelnost lidského života: „všechno, co je přímo proti životu, jako vraždy všeho druhu, genocidy, potraty, euthanasie i dobrovolná sebevražda; cokoli porušuje nedotknutelnost lidské osoby, jako mrzačení, tělesné nebo duševní mučení, pokusy o psychické násilí... všechny tyto věci jsou opravdu  ostudné /GS 27/.