Etika dělení

V tradiční morálce se rozlišuje trojí druh nouze ve které se bližní může octnout, a na druhé straně se rozlišuje trojí druh majetku, který člověk vlastní  a ze kterého má přispívat svým potřebným bližním. Toto poněkud kasuistické dělení poskytuje určité orientační směrnice pro praktické uskutečňování povinné dobročinnosti.

Nouze bližního může být krajní /necessitas extrema/, kdy je ohrožena fyzická existence , vážná /n. gravis/, kdy je ohroženo společenské postavení jednotlivce nebo jeho rodiny, obecná /n. communis/ běžný stav chudoby. Majetek se dělí na majetek nutný k životu /bona vitae necessaria /, majetek nutný k zachování společenského postavení /bona statui necessaria/ a nadbytečný majetek /bona superflua/ .

Jsme za všech okolností povinni poskytnout pomoc těm, kteří se nachází v krajní nouzi, a to nejen na základě lásky, ale i spravedlnosti - bližní v takové situaci má právo si i za cenu přiměřeného, nutného násilí vynutit, co potřebuje k záchraně života a zdraví, pokud tím sám druhého neuvrhne do podobné situace. Bližnímu, který se nachází ve vážné nouzi jsme povinni přispět ze svých nadbytečných dober. Ochotně máme též pomáhat ostatním chudým a potřebným.

Almužnictví však není jediným prostředkem k odstranění nouze a bídy mezi lidmi, na druhé straně ani dokonalá síť  sociálních opatření neodstraní případy těch, kteří budou odkázání na dobročinnost a milosrdenství svých bližních.

Výše uvedené principy lze aplikovat nejen v oblasti individuální etiky, ale především v oblasti etiky mezinárodní, ve vztazích mezi bohatými a chudými národy.