Etická problematika operativní změny pohlaví.

Nedávno našimi sdělovacími prostředky proběhla kuriózní zpráva o snoubencích, kteří přišli na faru žádat o svátost manželství a u nichž se zjistilo, že ženich byl původně ženou, která se podrobila operativní změně pohlaví a po uskutečněné operaci i občansky přijala status muže. Církev odmítla asistovat tomuto sňatku, neboť nepokládá operativní změnu pohlaví za skutečnou změnu identity.

Tento poněkud kuriózní případ je podnětem k  zamyšlení nad etickou problematikou takzv. změny pohlaví jakožto léčebného zásahu při terapii takzv. transsexuality. Máme-li přistoupit k řešení tohoto problému, je třeba se obecně zmínit o významu a funkci sexuality v celostní struktuře lidské osobnosti. 

Sexualita není pouhou případkovou stránkou člověka. Lidská pohlavnost není ani záležitost pouze biologická, fyzická, vnější /biologismus, fyzismus/, není ani záležitostí pouze psychickou, duchovní nebo sociologickou, spočívající v přidělení určité sociální role, /role muže nebo ženy/ ve společnosti, na základě pouhých vnějších, náhodných, biologických znaků.

Magisterium církve odmítá jak jednostranný biologismus, tak také jednostranný sociologismus. Člověk je nedělitelnou psycho-fyzickou jednotou duše a těla, člověk je mužem nebo ženou, jak po stránce duševní, tak i po stránce tělesné.  Papež Jan Pavel II. ve svých středečních promluvách při generální audienci vycházeje ze správy o stvoření člověka v 1. Knize Mojžíšově vyzdvihl „snubní„ význam lidského těla po jeho pohlavní stránce: „...není zde protikladu mezi tím, co je duchovní a co je smyslové, mezi tím, co konstituuje lidskou osobu po její humánní stránce a mezi tím, co je dáno pohlavím, co je mužské a co ženské... člověk prostřednictvím své tělesnosti, svého mužství, svého ženství se stává viditelným znamením Pravdy a Lásky....obruč jeho samoty je zlomena, když se člověk probouzí ze svého snu jako muž, jako žena... ženskost nachází sebe sama tváří v tvář mužství, zatímco mužství se upevňuje pomocí ženství. Právě pohlaví, ve své konstituční funkci vzhledem k osobě /není pouhým atributem osoby/ ukazuje, jak hluboce je člověk jako osoba v celé  své duchovní samotě, jedinečnosti a neopakovatelnosti ustaven v těle jako on a ona. Přítomnost ženského prvku po boku mužského a spolu s ním, má význam obohacení pro člověka v celé perspektivě jeho dějin.„ [40]

Být mužem nebo ženou je realita, která proniká celé naše individuální a sociální bytí. Neexistuje totiž „obecný„ člověk, který by byl pouze případkově kvalifikován jako muž nebo žena, ale existuje vždy člověk, který je mužem nebo ženou; přináležitost k určitému pohlaví, je s našim „já„ spjato zcela neodmyslitelným způsobem. Člověk si uvědomuje sebe sama jakožto „já„, které existuje v těle muže nebo ženy, které je „já„ muže nebo ženy. Svědčí o tom  i naše zkušenost s jinými lidmi, pohlavní identita patří mezi první údaje, které vnímáme při setkání s druhým člověkem:  po letmém setkání s někým, snadno zapomeneme jeho stáří, jméno, ano i jeho vzhled, ale nezapomeneme, zda se jednalo o muže nebo o ženu.

Získání pohlavní identity je však věcí vývoje, který probíhá určitými fázemi. Základní a rozhodující okamžik je dán již při početí konfigurací chromosomů: XX pro ženu a XY pro muže. Hovoří se o genetickém pohlaví. Objevení varlat nebo vaječníků determinuje gonadální pohlaví. Po vývinu gonád následuje vývin vnějších pohlavních orgánů a druhotných sexuálních znaků, takzv. somatické pohlaví, které   zaručuje i sociální funkci pohlaví. Na základě somatického pohlaví zaujímají rodiče ke svému dítěti vztah jakožto k chlapci nebo dívce, dávají mu mužské nebo dívčí jméno, vychovávají jej, aby si osvojil společenskou roli svého pohlaví. Tyto sociální vztahy umožňují dorůstajícímu člověku uvědomovat si sebe sama jako muže nebo ženu; dítě se  ztotožňuje s rodičem svého pohlaví, snaží se jej napodobovat, hledá u rodiče opačného pohlaví určité doplnění - chlapec napodobuje otce, u matky hledá něhu, pohlazení a povzbuzení. Pohlavní identita se zakořeňuje v psychice dítěte mezi 18. měsícem a 3. - 4.  rokem a je definitivně završena dosažením puberty.

V procesu vývoje vnímání vlastní pohlavnosti se vyskytují i určité poruchy. Jednou z nich je hermafroditismus, kdy po morfologické stránce není jasné, zda se jedná o muže či ženu, kdy je třeba teprve sexuální identitu teprve hledat a nacházet. Dalšími poruchami jsou transsexualita a transvestismus. Nejbolestnější je úděl transsexuála, jehož biologická identita v pohlavní oblasti se nachází v konfliktu s jeho identitou psychickou. Vnímá sebe sama jako ženu uvězněnou v mužském těle, nebo naopak. Transvestismus je méně výraznou poruchou sexuální identity. Většinou se vyskytuje u mužů, kteří pociťují občasnou potřebu identifikovat se s opačným pohlavím a oblékají proto ženské šaty. Transvestité  mají dvojí pohlavní identitu, tyto dvě se mezi sebou obměňují vystupováním, hlasem nebo oblečením. Transvestit nepopírá svou mužskou identitu, ale občas cítí potřebu ztotožňovat se hravým způsobem s opačným pohlavím.

Transsexualitu nelze zaměňovat s homosexualitou, i když tyto dvě poruchy mohou být spojeny, jestliže femininní transsexuál pociťuje zároveň i sexuální náklonnost k osobám vlastního pohlaví, které ovšem /protože se neztotožňuje se svým biologickým pohlavím /  pokládá za osoby opačného pohlaví.

Transsexualita na rozdíl od hermafroditismu je poruchou psychickou. Po stránce biologické je transsexuál zcela v pořádku - má funkční pohlavní orgány etc. Jeho problém spočívá v tom, že své pohlavní orgány vnitřně odmítá, že je pokládá za něco cizího, co k jeho osobě nepatří. Často hovoří o nenávisti a odporu ke svým pohlavním orgánům, které jim neustále připomínají tělo, v němž se cítí omylem přírody uvězněni.

Příčiny této poruchy mohou být různého druhu.Zpravidla je třeba je hledat v  dětství. Někdy se nachází určitá vina na straně rodičů, kteří si přáli dítě opačného pohlaví, toto přání dávali dítěti najevo, jindy je způsobeno identifikací s rodičem opačného pohlaví, nebo traumatickým zážitkem v sexuální oblasti, zneužitím apod. Tyto zážitky mohly vést k odmítání vlastního pohlaví.

Jelikož se jedná o poruchu psychickou, přiměřený způsob léčby je možno hledat pouze v oblasti psychoterapie. V patologickém stavu se nenachází organismus, ale psýché. Tu je třeba léčit. Zde se ovšem setkáváme s nemalými obtížemi. Postižená osoba léčení odmítá, léčení je neúspěšné, psychický stav se stále zhoršuje, dochází k hlubokým depresím, k pocitům frustrace. Stává se, že tento stav propuká u osob, které již úspěšně  vykonávaly roli svého vlastního pohlaví, jsou partnery v manželství, rodiči atd.

Tyto problémy se někteří pokusili  řešit zásadou: „Jestliže nelze přizpůsobit duši, psychiku tělu, je třeba přizpůsobit tělo duši„. J. Money /1972/ začal na základě této zásady s pokusy změnit pohlaví. Tato změna pohlaví se děje chirurgickým zásahem, který následuje po přiměřené hormonální terapii, která pacienta po stránce druhotných pohlavních znaků připravuje na  chirurgickou změnu pohlaví. Tato „Sex change operation„ se u  muže uskutečňuje penektomií /odnětím penisu/ nebo dokonce mastektomií /odnětím penisu i scrota/ a operativním provedením neovaginy, u ženy napodobením penisu.

Před morálku je nyní postavena otázka: je možno tyto zákroky legitimizovat z etického hlediska?

Tuto otázku je možno rozdělit na dvě otázky:

A/ Je změna pohlaví chirurgickým zákrokem možná?

B/ Jaké implikace etického rázu jsou s tímto zákrokem spojeny?

ad/A. Zevrubnou odpověď nám poskytne medicína. Pro náš účel však postačí, co je i laikovi zřejmé: chirurgický zákrok změnu pohlaví neuskuteční. Neuskuteční se změna ve struktuře chromosomů, v oblasti genetického pohlaví, ani v oblasti pohlaví gonadálního - z muže se nestane žena, která by měla vaječníky, menses, která by mohla rodit, ze ženy se nestane muž, jehož sperma by mohlo předávat život. Chirurgický zákrok je ve své podstatě plastická operace, která pacienta zbavuje jeho vlastních pohlavních znaků, které prožívá jako nepatřičné, a která jej po vnější stránce připodobňuje opačnému pohlaví.

ad/B. Odpověď na druhou otázku vlastně vyplývá z odpovědi na otázku č.1.: operativní změna pohlaví není eticky přípustná, protože není možná. Není přípustné, co není uskutečnitelné. Patologický stav v psychice se řeší zásahem na zdravém a normálně vyvinutém ústrojí, který toto ústrojí porušuje, nebo dokonce ničí.

Problematiku odnětí orgánu nebo lidského údu řeší tradiční morálka, když pojednává o takzv. mutilatio. Mutilatio znamená vlastně zkomolení, zmrzačení. Mutilatio se definuje jako odnětí orgánu, údu nebo potlačení jeho funkce. Podle sv. Tomáše Akvinského[41] je mutilatio přípustné tehdy, je-li nezbytné pro zachování organismu člověka jakožto jednotlivce, nebo pro dobro společnosti. Tomáš zde vychází z principu že celek je vyšší než část, část je pro celek. Je proto dovoleno odejmout úd, který je postižen chorobou, aby byl zachráněn celý organismus. Společnost má podle něj ústy autority právo vyřknout verdikt odnětí údu pro nějakou vinu. Toto právo však náleží pouze veřejné autoritě, nikoliv soukromé osobě. Není však nikdy dovoleno odejmout úd pro duchovní zdraví, aby se člověk vyhnul nějakému hříchu, neboť duchovnímu zdraví se může pomoci jiným způsobem,  než je odnětí údu. Církevní učitel tedy připouští na jedné straně legitimitu středověkých trestů utnutí údů, na druhé straně nepřipouští např. kastraci z náboženských důvodů.

Zastánci legitimity operativní změny pohlaví /jak již bylo řečeno, tento název je zavádějící, protože změna pohlaví není možná/ se odvolávají právě na princip celistvosti, který nacházíme u Akvinského : pars pro toto. Tvrdí, že takzv. sebeidentifikační pohlaví je stabilizováno po ukončení puberty, není možno v této oblasti uskutečnit žádnou změnu, proto je nezbytné, jestliže sebeidentifikační pohlaví není shodné s pohlavím somatickým, aby tělo bylo přizpůsobeno psychice a sebeidentifikaci jednotlivce, aby se zamezilo celoživotní frustraci.

Tato argumentace však vykazuje určité logické a věcné chyby. Především je zde chybně aplikován princip celistvosti. Podle tohoto principu je dovoleno odejmout orgán, který je škodlivý pro celek, který škodí člověku nejen po somatické, organické stránce, ale je i na úkor jeho osobního dobra. Podle tohoto principu, pojatého na personální rovině, jsou proto přípustné, ano i doporučené, různé kosmetické, plastické operace, které upravují stav člověka, který narušuje jeho osobní blaho. A není toto právě případ transsexuála?, ptají se zastánci chirurgické úpravy, není právě jeho pohlaví příčinou jeho frustrace, jeho depresí, úzkostí apod., příčinou, kterou je třeba odstranit, nebo upravit, aby byl obnoven vyrovnaný stav lidské osobnosti? Právě však v této argumentaci tkví její logická chyba: příčinou frustrací pacienta v tomto případě není jeho somatické pohlaví, které je zcela normální, ale jeho patologický vztah k němu. Tělesné ústrojí, do kterého chirurg zasahuje, není příčinou poruchy, ale je třeba ji hledat v psychosexuální  oblasti. Nepřijaté anatomické pohlaví není zdrojem nemoci, ale pouze předmětem patologického zaměření. Nemoc nesídlí v pohlavním orgánu, ale v psychice, která tento orgán odmítá. Chirurgický zásah onemocnění neléčí; psychické i morální problémy transsexuála trvají i po chirurgickém zásahu.

Na závěr lze shrnout etické odmítnutí plastické úpravy pohlaví do těchto zásad:

1/ etická nepřípustnost chirurgické úpravy pohlaví spočívá ve skutečnosti, že se jedná o mutilatio, o zmrzačení člověka. Nejedná se o léčebný zásah, protože pohlavní orgán není zasažen nemocí, on sám v sobě neohrožuje člověka, je to jeho psychický stav, na který je třeba zaměřit léčení.

2/ chirurgická a v závislosti na ní i občansko právní změna pohlaví je závažným a rušivým zásahem do sociálních vztahů, do života a identity dalších lidí. Jedinec ve svém vztahu k druhým lidem se stává něčím co dříve nebyl: není již bratrem, synem, otcem, přítelem, manželem, ale stává se sestrou, dcerou, přítelkyní, druzí lidé se dostávají do paradoxních situací: rodiče, kteří vychovávali syna, jsou konfrontováni se skutečností, že mají dceru, ještě bolestnější je situace dětí, kteří místo otce nyní mají dvě matky, situace bývalého manželského partnera, který se musí vyrovnávat s traumatickou skutečností, že jeho bývalý partner je vlastně nyní osobou stejného pohlaví. Z těchto důvodů lze pokládat tento způsob „léčení„ za projev individualismu, který nezohledňuje práva druhých lidí, ale který je narcisticky zaměřen jen sám na sebe.

 Není však na druhé straně možno podceňovat tragický úděl transsexuálů, kteří se těžce vyrovnávají se svým stavem. Pomoc, kterou jim je třeba nabídnout se však musí týkat jejich nemoci jako takové, nemůže spočívat ve vehementním zásahu do lidského organismu. Věřícímu transsexuálovi je nadto možno nabídnout pomoc na základě náboženské motivace. Je třeba jej vést k tomu, aby své somatické pohlaví přijal jako Boží vůli, jako úkol, který mu stanovil Bůh,  aby své psychosexuální potíže vzal na sebe v duchu nesení Kristova kříže.