Dějiny svěcení svátečního dne

Izraelité slavili sabat od dob Mojžíšových jako svůj vlastní sváteční den. Původně byl chápán jako dne oslavy jejich vysvobození z Egypta /Deut 5,5/, později byl zdůvodněn řádem stvoření /Gen 1,1; Ex 20,8 - 12/. Přísný zákaz jakékoliv pracovní činnosti je zdůvodňován  humanitními důvody /Ex 23,12; Deut 5,12/ zachovávání sabatu je podmínkou spásy /Is 56,2 - 6; 58,13; Jer 17, 24 - 27/, vyhnanství v Babylóně je vysvětlováno jako trest za nedodržování sabatu 2 Kron 36,21/ . Makabejští  dokonce o sobotách odmítali útok  na nepřítele /1 Mak 2,40; 2Mak 8,25/. V pozdním židovství byl vztah k sabatu zvlášť rigidní.

Ježíš hlásá, že sabat je pro člověka /Mk 2,27/, že Syn člověka je Pánem nad sabatem /Mk 2,28/. Židokřesťané zpočátku zachovávali sabat /Mat 24,20; Skut 1,12/. Apoštol Pavel osvobodil věřící pohanokřesťany od zachovávání rituálních předpisů mojžíšského zákona včetně sabatu /Gal 4,9; Kol 2,16/. Zachovávání sabatu se však udrželo po určitou dobu v některých kruzích, zvláště židokřesťanů; Ignác Antiochijský polemizuje s touto zvyklostí /Ad Magn. 9,1/, v druhé polovině synoda  v Laodiceji tento zvyk zakazuje /kán.. 29/. V Habeši se svěcení sabatu v křesťanské církvi udrželo až do dnešní doby.

Svěcení neděle se rozvíjí postupně. V evangeliích je neděle uváděna jako den Vzkříšení /JV :}symbol 34 \f "WP Greek Century" \s 12 symbol 74 \f "WP Greek Century" \s 12symbol 96 \f "WP Greek Century" \s 12symbol 60 \f "WP Greek Century" \s 12 symbol 70 \f "WP Greek Century" \s 12symbol 34 \f "WP Greek Century" \s 12symbol 36 \f "WP Greek Century" \s 12symbol 34 \f "WP Greek Century" \s 12symbol 74 \f "WP Greek Century" \s 12symbol 74 \f "WP Greek Century" \s 12symbol 96 \f "WP Greek Century" \s 12symbol 60 \f "WP Greek Century" \s 12 /, první den v týdnu. Eusebius /Hist. Eccl. 27,6; PG 20,274/se zmiňuje, že židokřesťanští ebionité slavili již vedle soboty také první den v týdnu jako svátek; tento zvyk zřejmě převzali od pohanokřesťanů.  V Písmě nacházíme také zmínky, že první den v týdnu byl dnem shromažďování křesťanů /Skut 20,7;  1Kor 16,3/. „Den Páně„ je po prvé uveden v Apokalypse /Zjev 1,10/. Termín „dies domini - dominica„ přešel do všech románských jazyků / dimanche, domingo, domenica/.

O svěcení neděle vydává svědectví Didaché /14,1/, Ignác Antiochijský, dále Justin ve své Apologii /I, 67,7; PG 6,430/ používá o neděli výrazu „dies solis„ /viz západoevropské jazyky - Sonntag, Sunday/ a interpretuje jej jako den stvoření světla /Gen 1,3/. Autor Barnabášova listu vysvětluje neděli jako „osmý den„, který předjímá  budoucí svět, který započal Kristovým Vzkříšením /15,8/.

Slavení neděle nebylo chápáno jako náhrada za starozákonní slavení sabatu: křesťané zanechali slavení soboty a nezávisle na této skutečnosti začali slavit neděli, která má svůj vlastní specifický křesťanský původ.

V prvotní církvi nenacházíme zmínky o nedělním klidu. Prvotní církev nepřejala sobotní klid, příkaz sabatu byl vykládán morálně: křesťan slaví pravý sabat tím, že se po celý svůj život zdržuje nepravostí. O svěcení svátečního klidu v neděli se poprvé zmiňuje synoda v Laodiceji /r. 343 - 381, kán.. 29/. Teprve v pokonstantinovském období přijímá neděl podobu „feria„ - dne pracovního klidu. Zákon Konstantinův /r. 321/ zakazuje o nedělích soudní pře a trhy. Celocírkevní slavení neděle je známo až z Graciánových dekretů /r. 1140/.

„Neděle se jasně liší od soboty, po níž časově každý týden nahrazuje pro křesťany její obřadní předpis. V Kristově Veliké noci /pascha/ dovršuje duchovní náplň hebrejské soboty a ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. vždyť kult zákona připravoval na Kristovo tajemství a to, co se v něm konalo, bylo předobrazem nějakého rysu vztahujícího se na Krista„. /KKC 2175/.

„Slavení neděle uskutečňuje mravní předpis přirozeně vepsaný do lidského srdce: „vzdávat Bohu vnější, viditelnou, veřejnou a pravidelnou úctu na památku jeho všeobecného dobrodiní vůči všem lidem„. Nedělní bohoslužba je splněním mravního přikázání Starého zákona, od nějž přebírá rytmus a ducha tím, že každý týden oslavuje  Stvořitele a Vykupitele svého lidu.„ /KKC 2176/.