Další úvahy k plánovanému rodičovství.

Úkolem teologa není upozorňovat na škodlivé účinky antikoncepce v oblasti zdravotní, psychické a sexuální. Je však třeba upozornit na neblahé důsledky v oblasti mravní. Jsou to především nárůst sobectví a bezohlednosti v partnerském vztahu, snaha o stálou disponovatelnost partnerem , které vedou k odosobnění. Snadnost antikoncepce umocňuje pokušení oddávat se lehkomyslným mimomanželským vztahům. Mentalita antikoncepce vede k nepřátelskému postoji vůči životu, k poklesu populace v mnoha evropských zemích. Zavádějící je názor, že antikoncepce je prostředkem proti potratům.

„Je to ovšem ještě antikoncepce, která je doporučována jako nejúčinnější prostředek proti potratu, bezpečný a dostupný všem. Katolická církev je potom obviňována, že prakticky podporuje potrat, když stále trvá na svém, že podstata antikoncepce je nezákonná. Při bližším pohledu se ukáže, že tato námitka sama o sobě je mylná. Může se jistě stát, že se někteří uchylují k prostředkům antikoncepce, aby se vyhnuli zlu potratu. Jsou to však chybné představy o tom, co je dobro, které tkvějí právě v „antikoncepčním myšlení„, jež je velmi vzdálené myšlence odpovědného rodičovství, které završuje pravdivost každého úplného manželství. Ve skutečnosti dojde-li k početí nechtěného života, ještě se zvětšuje pokušení potratu. Společenské klima, které podporuje potrat, se rozšířilo významně tam, kde je odmítána nauka církve o antikoncepci. Bezpochyby antikoncepce a potrat jsou v morálním smyslu naprosto rozdílná zla. Jedno popírá neporušenou pravdu sexuálního aktu jako vlastního vyjádření manželské lásky, druhé pak ničí život člověka. To první odporuje ctnosti manželské čistoty, to druhé ctnosti spravedlnosti a ve skutečnosti přestupuje přikázání „nezabiješ„.

Ačkoli jsou to věci odlišné svou povahou i morální závažností, přece jsou spolu dokonale spojeny jako plody jednoho stromu. Jistě se stane, že se někdo utíká k antikoncepci nebo potratu proto, že ho k tomu donutily četné životní nesnáze, které ovšem nikoho neosvobozují od toho, aby se nesnažil vždy a za všech okolností zachovávat Boží zákon. Byl ve většině ostatních případů je u kořeně takového smýšlení požitkářství a odmítání osobní odpovědnosti ve věcech sexu. Dává se přednost egoistickému pojetí svobody, které v početí nového života vidí spíše překážku vlastní seberealizace. A tak život, který by mohl vzniknout ze spojení muže a ženy, stává se nepřítelem, kterému je třeba se vyhnout, a potrat je jedinou možností, jak řešit obtíže, když prostředky antikoncepce selhaly. /EV 13/.

Teologickou argumentaci, která vychází z řádu stvoření vyjadřuje papež slovy: „na počátku každé lidské osoby stojí stvořitelský úkon Boží: žádný člověk nepřichází na svět náhodou, je vždy konečným cílem stvořitelské lásky Boží. Z této základní pravdy víry a rozumu  vyplývá, že plodnost lidské sexuality je ve své nejhlubší pravdě spolupůsobením s stvořitelskou mocí Boží. Z toho je třeba odvodit, že muž a žena nemohou touto schopností disponovat sami, neboť jsou povoláni v ní a skrze ni se účastnit na stvořitelském rozhodnutí Božím. Když tedy manželé zabraňováním početí svému manželskému pohlavnímu životu odnímají možnost zplození nového života, přivlastňují si moc, která náleží jedině Bohu: moc v konečné instanci rozhodovat o narození člověka, nebýt již spolupůsobícími ve stvořitelském díle Božím, ale sami jako konečná instance rozhodovat o lidském životě. Z tohoto pohledu musí být posuzováno zabraňování početí jako objektivně hluboce nedovolené, nemůže být nikdy a z žádného důvodu ospravedlněno. Kdo by uvažoval o opaku, nebo jej vyslovil, tvrdil by, že se v lidském životě mohou vyskytovat situace, ve kterých je dovoleno Boha neuznávat jako boha.„ /Promluva k účastníkům studijního semináře o odpovědném rodičovství/.[28]