Čest a dobré jméno

Čest a dobré jméno, jsou nedílnými součástmi lidské osobnosti. Útok na čest a dobré jméno se rovná útoku na osobnost. Ochrana cti  a dobré pověsti jsou proto ochranou osobnosti. 

Každý člověk je povinen starat se, aby bližní  o něm mohl dobře smýšlet. Proviňuje se proti této povinnosti výstřelkem tím, že sám sebe přeceňuje, nebo nedostatkem, když sebe sama  a svou dobrou pověst poškozuje , když  o sobě úmyslně vytváří negativní obraz /chuligánství/. Kdo je lhostejný vůči skutečnosti jak o něm druzí smýšlejí, upadá do mravního cynismu.

Dobrá pověst je obecné dobré smýšlení o osobnosti člověka. Ztráta dobré pověsti se rovná vyloučení osobnosti ze společenství slušných lidí. Proto provinění proti dobré pověsti jsou zvlášť závažná.

Čest a dobrá pověst v Písmě sv. starý a Nový zákon nahlížejí lidskou čest v jejím původu, tj. v Bohu. Na člověka dopadá odlesk Boží slávy /Ž8,5/. Zvláštní čest náleží lidem, kterým je svěřena autorita Bohem - rodičům, /Ex 20,12; Sir 3,1 - 16; 7,27/, kněžím /Lev 21,8; Sir 7,31/, starcům /Lev 19,32/. SZ zdůrazňuje význam cti v lidském soužití /Přís 22,1/, zavrhuje pomluvu /Lev 19,16/; Přís 30,10; Sir 5,14; 21,28/ a donášení /Sir 28,9 - 15/. Nový zákon učí, že čest člověka má svůj původ v Bohu /Jan 5,44/, křesťané se mají proto navzájem předcházet v uctivosti /Řím 12,10/. Odmítá pomluvu a nactiutrhání /Řím 1,29; 2Kor 12,20; Jak 4,11; 1Petr 2,1/ hovoří o úctě, která náleží rodičům /Mar 7,8 - 13/ manželkám /1Pert 3,7/, vdovám /1Tim 5,3/, představeným obce /1Sol 5,12/, státní vrchnosti /Řím 13,7; 1Pert 2,17/. Křesťan má však být ochoten pro Boží království snášet i pomluvy /Mat 5,11; 1Petr 4,14/ .