Velikonoční 7.neděle (cyklus C)

Slyšeli jsme část velekněžské modlitby našeho Pána, kterou pronesl při Poslední večeři. Pán se modlí nejen za své učedníky, ale za všechny, kteří pro jejich slovo uvěří v Něho. Modlí se za nás za všechny. Modlí se za svou církev. To je důležité si uvědomit. Ta církev je stále cílem různých útoků. A vyskytují se také lidé, kteří se nazývají křesťané, ale kteří říkají: věřím v Boha, v Krista, ale ne v církev. S církví nemám nic společného. Takoví lidé se hluboce mýlí. Jsou mimo Krista, jdou mimo Něho. Kristu leží na srdci zvlášť Jeho církev, za ni se modlí. Kristus přece nepřišel založit něco jen pro jednu generaci, ale něco, co bude trvat až do skonání světa. Za nás, za církev se modlí: „ať všichni jsou jedno“. Ano, Kristu leží na srdci, aby jeho učedníci byli zrcadlem Nejsvětější Trojice: „jako ty Otče jsi ve mně a já v Tobě, tak i ono ať jsou jedno v nás“.

Splnilo se přání Kristovo? Splnilo i nesplnilo. Křesťané jednotní nejsou. Existuje množství různých křesťanských denominací. A přesto se splnilo – Kristova církev, kterou On založil, která subsistuje, tedy uskutečňuje se v katolické církvi, jedna je. Je totiž nutné rozlišení mezi jednou, svatou, katolickou, apoštolskou církví, a mezi ostatními křesťanskými společenstvími, které nejsou z hlediska původní, Kristem stanovené plnosti církvemi v pravém slova smyslu, a tudíž nemohou být po věroučné stránce rovnocennými partnery katolické církve. To však neznamená, že ti, kdo se v takových společenstvích již narodili a byli v nich vychováni, mají být pokládáni za méněcenné křesťany. KKC o nich praví: „ Ti, kdo se dnes rodí ve společenství vzešlých z rozštěpení a dospívají v nich k víře v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev k nim přistupuje s úctou a láskou“.

Mezi všemi křesťany však má pouze jediná církev tuto jednotu, o níž prosí Kristus – a to je církev katolická. Z tohoto faktu jasně plyne, jakou podobu může mít budoucí sjednocení křesťanů – uskuteční se pouze tím, že se z nekatolíků stanou katolíci, že vstoupí do katolické církve a spojí se s ní.

Co vytváří jednotu pravé církve, a co je zárukou její pravosti? Jsou to jednota víry, jednota bohopocty, apoštolská posloupnost a jednota řízení.

Jednota víry. Ostatní křesťanské společnosti jsou nejednotné v nauce víry. Např. protestantismus je roztříštěn na velké množství denominací, z nichž každá má odchylnou nauku. Ony jsou vlastně jednotné pouze v odmítání katolicismu. Jinak se liší, nejsou jednotné ve výkladu zjevených pravd, některé jdou až tak daleko, že zpochybňují základní křesťanské pravdy, např. Nejsvětější Trojice, Kristova božství, Vtělení apod. Je mezi nimi rozšířen tzv. liberalismus, který spočívá v tom, že si každý může věřit, čemu chce, jak se mu líbí.

Katolická církev však ví, že jí byl svěřen poklad víry, aby jej uchovávala neporušený. Ví, že pravdy víry nejsou přenechány libovolnosti lidského výkladu a lidských nálad. Proto církev bdí nad tím, aby zjevená nauka víry byla vždy vykládána v duchu Kristově vždy a všude jednotně. Tuto úlohu plní církev na církevních sněmech a učitelským úřadem papeže. K tomu také církev formulovala jednotné symboly víry – vyznání víry. Víra – to není něco, co si člověk může ukutit podle svého vkusu. Víra – to není dílo lidské, ale přichází od Boha. Víra – to je to, co člověk musí poslušně od Boha přijmout. Ale jak člověk pozná, to je od Boha, a co je pouhý lidský výmysl. Pán ve své moudrosti tento problém vyřešil – dal nám instanci, instituci, která je zaručeným podavatelem víry. Církev je tradent víry – ten, kdo z Božího ustanovení víru předává. A aby toto bylo co nejkonkrétnější, ustanovil Pán jednoho člověka, apoštola Petra, aby byl zárukou jednoty víry v církvi. A toto pověření trvá dál v úřadu Petrova nástupce, římského biskupa.

Jednotu církve vytváří také jednota slavení bohoslužby, především svátostí. Katolická církev má jednotnou bohoslužbu po celém světě. Ostatní církve se liší v pojetí svátostí, evangelíci uznávají pouze dvě svátosti křest a eucharistii, které říkají večeře Páně.  Avšak o eucharistii se u nich ve skutečnosti nejedná – jelikož nemají apoštolskou posloupnost, nemají svátostné kněžství, nemají proto nikoho, kdo by eucharistii platně proměňoval. Výjimkou mezi odloučenými církvemi jsou ovšem pravoslavní – ti, si uchovali biskupský úřad, apoštolskou posloupnost a proto slaví platně eucharistii a ostatní svátosti. Nejsou ovšem v jednotě s Petrovým nástupcem, papežem.

I když v církvi je jednota v bohopoctě, tato jednota není uniformitou. V církvi existuje mnohost liturgických obřadů – římský, ambrosiánský, mozarabský, východní apod. My patříme do obřadu římského, který má dvě varianty, řádný ritus, tak jak ho ustanovil po II. vat. koncilu papež Pavel VI., a potom ritus mimořádný – tradiční obřad, který se užíval před liturgickou reformou, takzv. latinská mše, podle starého misálu, která může být sloužena všude tam, kde si to věřící přejí.

Církev má také jednotu řízení. Má jednu nejvyšší hlavu, římského biskupa, papeže, který zaručuje jednotu církve. Díky tomuto svorníku se církev nerozpadá, ale září, navzdory všem lidským nedostatkům jako maják národům tohoto světa.

Ostatní křesťanské církve nemají ani jednotu víry, ani jednotu bohopocta, ani jednotné řízení, a proto se stále štěpí na různé další denominace. Dekret II. vat. Koncilu o ekumenismu objasňuje: „jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustanovil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se musí plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“

Studium dějin a křesťanské tradice nám dává jistotu o tom, že jenom katolická církev si po všechna staletí uchovala víru čistou a neporušenou, protože má jednotu víry, svátostí a vedení.

Děkujme Pánu, za velkou milost, že můžeme patřit do jeho jediné a pravé církve a modleme se o návrat všech odloučených bratří, křesťanů ostatních denominací, aby nalezli cestu do jedné Kristovy církve, aby byl jeden ovčín a jeden pastýř, a tak se naplnil Kristův odkaz.