Velikonoční 7.neděle (cyklus A)

V evangeliu jsme slyšeli Pána, který při Poslední večeři říká svému Otci: „zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa“. Zamysleme se dnes nad jménem Božím a nad naším vztahem k němu. Jméno samo o sobě je něco posvátného. Vyjadřuje osobu, vyjadřuje jedinečnost každého člověka. Člověka známe tehdy, jestliže známe jeho jméno. Člověk, jehož jméno neznáme, je pro nás cizí, je pro nás cizincem. Chceme-li se s člověkem seznámit, chceme vědět jeho jméno. Chceme-li, aby nás někdo znal, představíme se mu. Řekneme mu své jméno. To jak vyslovujeme něčí jméno, vyjadřuje náš vztah k němu – vztah úcty, respektu, důvěry nebo důvěrnosti, nebo také despektu, neúcty, pohrdání.

Co platí ve vztahu ke druhému člověku, tím spíše platí o Bohu. Mnozí lidé si vůči Bohu dovolují, co by si nedovolili vůči žádnému člověku. Ano, mluvím zde o braní jména Božího nadarmo. Jen si představme, jak by nám asi šel na nervy člověk, který by si naše jméno jen tak pro nic za nic pobrukoval. Který by ho vyslovoval, volal, při všech možných i nevhodných příležitostech. Volal by nás, a při tom nevolal. Asi bychom mu takovou neomalenost dlouho netrpěli. A Bůh Všemohoucí nám to má trpět? Svatí v nebi nám to mají trpět?

Nevezmeš jména Božího nadarmo – tak zní druhé přikázání Desatera. A všimněme si dobře – je to přikázání druhé, tedy hned po přikázání prvním, které přikazuje víru v jednoho Boha, které v Bibli zní „nebudeš mít jiného Boha mimo mě“. A pak hned následuje „nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha“. Tato souvislost nám už sama sebou napovídá, že úcta k jménu Božímu je úzce spjata s vírou. Podle toho, jak člověk zachází se jménem Božím, taková je i jeho víra, takový je i jeho vztah k Bohu.

Chcete vědět, jaký má někdo k vám vztah? Všimněte si, jak zachází s vaším jménem! Jak ho vysloví, jak se při jeho vyslovení tváří. Zda nepřipojuje zájmeno „ten, ta“ , - to zpravidla vyjadřuje cizí, negativní vztah. Když někdo řekne „ten Bůh“ – je to třeba i podvědomé vyjádření odcizení, negace.

Jméno Pána je svaté. Úcta k Božímu jménu vyjadřuje uctivý postoj, jaký sluší mít k tajemství samotného Boha. Druhé přikázání Boží zakazuje zneužívání jména Božího, jeho nevhodné vyslovování, při nevhodných příležitostech. Týká se to, jak jména Božího, tak i svatých jmen Ježíš, Maria, Josef a jmen ostatních svatých, nebo výrazů vyjadřujících věci posvátné, třeba svátost – lat. Sacramentum, nebo jméno Boží v cizích jazycích Dieu atp.

Zvlášť závažným proviněním je zneužívat jméno Boží k laciným vtipům, k výsměchu, zesměšňovat modlitby, posvátné obřady, komolit výroky Písma sv., zneužívat je převráceně k posměchu apod. Zde se jedná o těžký hřích rouhání.

Dovolávat se Boha ve věcech špatných, zlých nebo pokřivených je též závažným hříchem.  Děje se tehdy, když člověk křivě přísahá – bere Boha za svědka lživé výpovědi, nebo když se člověk pod přísahou k něčemu zavazuje a klame svého bližního, nemá v úmyslu přísahu splnit. Není dovoleno přísahat v malicherných záležitostech, není dovoleno přísahou potvrzovat něco, co není dobré, co je špatné, přísahou slibovat někomu poslušnost, který jí není hoden.

Kdo ctí jméno Boží, je sám úcty hoden. Řekli jsme si na začátku, že i lidské jméno je hodné úcty. Své „křestní“ jméno jsme dostali při křtu. Není to náhodou, že při křtu se nad námi pronáší jména tří božských osob otce, Syna a Ducha sv, a my dostáváme své jméno. Jméno, které dostáváme při křtu, by mělo být jménem nějakého světce, to je nějakého učedníka, nebo nějaké Kristovy učednice. Rodiče by měli svému dítěti rozvážně vybírat křesťanské jméno. Kán. 855 CIC výslovně praví: „rodiče, kmotři a farář dbají, aby se nedávalo jméno, které je cizí křesťanskému smýšlení“.

Máme tolik krásných a při tom českých jmen, které přímo voní dějinami církve i národa! Uchylovat se k módním jménům, podle nějakých současných celebrit, je dosti ošidné. Takové jméno může být v budoucnu zátěží! Uvědomují si rodiče, že jejich dcerka, jejich chlapec za několik desetiletí bude svým dnešním módním jménem působit spíše exoticky až směšně? U jmen apoštolů, světců, toto nebezpečí nehrozí!

Když křesťan při křtu přijímá jméno světce, přijímá jeho patronát. Světec, jehož jméno jsme dostali při křtu, je naším křestním patronem. Je pro nás životním vzorem, je naším nebeským přítelem, který se za nás v nebi přimlouvá. Mezi křesťanem zde na zemi a mezi světcem v nebi, jehož jména je nositelem, by se měl rozvíjet celoživotní důvěrný vztah – vztah mezi vzorem, starším bratrem nebo sestrou, rádcem, přímluvcem, ochráncem. A měli by na to pamatovat především rodiče – když vybírají jméno, že vybírají patrona. Aby vybrali někoho, o kom svému dítěti budou moci vyprávět – aby věděli, co mu třeba povědí o Mikulášovi, o Vojtěchovi, o Zdislavě. Pokud vybírají jméno, které patří více svatým, třeba jméno Jan, těch je celá řada, aby rozhodli, o kterého Jana se bude jednat – zda o apoštola, Křtitele, Nepomuckého, Sarkandra, či o bl. Jana XXIII., papeže nebo o Jana Pavla.  Křestní jméno nám zpravidla vybírají rodiče. V dospělosti si potom můžeme vybrat sami dalšího patrona při svátosti biřmování – když si volíme biřmovací jméno. Náš český král Karel IV při křtu přijal jméno Václav, a byl celý svůj život velký ctitel sv Václava, při biřmování přijal jméno Karel, s kterým vstoupil do dějin.  

Bůh volá každého jménem, stojí v Písmě. Pro Boha nejsme anonymní tvorové, někdo, kdo je jen do počtu. Bůh nás volá jménem – to znamená, Bůh si nás váží. Bůh nás naším jménem jednou povolá k sobě. Naše jméno nebere nadarmo. Mějme i my Jeho jméno v úctě. Pak bude i naše jméno hodno úcty.