Mezidobí 07.neděle (cyklus A)

Vzpomínám si na jeden polský film, který jsem viděl kdysi dávno, byl to tuším film Potopa podle románu Henryka Sienkewidze. Pojednával o boji mezi německými a polskými rytíři. Jeden z těch polských rytířů se dostal do rukou svého nepřítele, který jej zmrzačil a oslepil. Potom se situace obrátila, onen padouch se dostal do rukou Poláků a ti jej svázaného přivedli před onoho zmrzačeného rytíře: nyní je tvůj, učiň s ním, co chceš. On vzal do svých rukou nůž, nahmatal pouta na jeho rukou a rozřezal je, a propustil ho na svobodu. Padouch neunesl tíhu velkodušnosti muže, kterému ublížil. Sedl na koně, odjel, opodál na stromě se oběsil. 

V Horském kázání praví Kristus: „slyšeli jste, že bylo řečeno: miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám. Milujte své nepřátele.“ Ve SZ ovšem není obsaženo přikázání „měj v nenávisti svého nepřítele“, to byl pozdější dodatek zákoníků. Pán Ježíš tento dodatek uvádí, aby nejdříve pustil ke slovu smýšlení svých současníků a potom je usměrnil svými slovy: „Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele, modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“

I ve SZ se setkáváme s ojedinělými příklady odpuštění, ano i lásky k nepříteli. Tyto příklady jsou ovšem spíše výjimkou, obecně zde převládalo smýšlení: oko za oko, zub za zub. Takovým ojedinělým příkladem byl příklad krále Davida, kterému padl do rukou jeho nepřítel, který mu usiloval o život, král Saul. Když druhové vyzvali Davida, aby jej zneškodnil a zabil, prohlásil: „ Bůh mně chraň, abych něco takového učinil svému pánovi, pomazanému Páně a prohřešil se proti němu“. Tehdy ještě David nebyl králem, ale psancem, kterého pronásledoval závistivý Saul. Saul, ohromen velkodušností Davida, kterého chtěl zabít, prohlásil: „ty jsi lepší než já. Ty mi prokazuješ dobro, zatímco já tobě zlo. Ty jsi mně nezabil, ačkoliv mně Pán dal do tvých rukou. Bůh ať ti prokáže dobro za to, co jsi mi dnes učinil“. Toto mravní vítězství Davida nad Saulem bylo mnohem významnější než jeho válečnické vítězství nad Goliáše. David Saula neporazil zbraní, ale srdcem.  Když později Saul padl v boji, David jej oplakával jako svého nejlepšího přítele.

Přikázání Páně „Milujte své nepřátele“, není nějakým řečnickým přeháněním, nebo radou adresovanou nějaké skupince idealistů, ale je adresováno nám všem. Nelze popřít, že je to přikázání velmi náročné.  Někdo má možná štěstí, že nemá nějakého skutečného nepřítele, že mu nikdo vážně neublížil, avšak člověk, který toto štěstí nemá, cítí velmi bolestně náročnost tohoto příkazu. Zraněný člověk se sotva ubrání tomu, že myšlenky na nepřítele jej dnem i nocí pronásledují, že se v něm ozývají touhy po odplatě a pomstě. Pán však po nás chce, abychom nejen potlačili myšlenky pomstychtivosti, ale svého nepřítele dokonce i milovali. Copak něco takového se dá splnit? Zdá se nám to nemožné, a nemožné to skutečně je, pokud chápeme slovo „milovat“ jako nějaké citové vzplanutí, jako takové to lidské „mít někoho rád“, to skutečně vzhledem k nepříteli možné není, bylo by to i nepřirozené. V řeči evangelia však výraz „milovat“ znamená nejen zříci se myšlenek pomsty, ale také tomu druhému přát a vyprošovat dobro, spásu, obrácení. Znamená to, vítězit nad ním dobrotou, pomoci mu, když se nachází v nouzi.

Pán Ježíš ví, že Jeho učedníci budou mít mnoho nepřátel. Předpovídá jim: „budete u lidí v nenávisti pro jméno mé“. Pozorujeme to i v současném světě. Statisticky je jisté: křesťané jsou tou nepronásledovanější skupinou ve světě.  A ochota dnešního světa zastat se pronásledovaných křesťanů je minimální. Ano, lidé dnešní doby jsou spíše ochotni zastat se zabíjených tuleňů nebo velryb, než křesťanů, kteří jsou vystaveni genocidě v Iráku, Severní Koreji a dalších zemích dnešního světa.

Pro křesťana však platí slova Sv Augustina: „bludy potírejte, bloudící milujte“. Jinými slovy, křesťan má mít v nenávisti zlo jako takové, tato nenávist se však nemá přenášet na osobu toho, kdo zlo koná. Svému nepříteli nemůžeme prokázat větší dobro, než mu věnovat svou modlitbu. Nic lepšího pro něj učinit nemůžeme. Kdo se za svého nepřítele modlí, prokazuje tím dvojí dobro: dobro nepříteli, kterému vyprošuje obrácení a dobro sobě, když modlitbou ve svém srdci zháší myšlenky nenávisti a touhy po pomstě. V modlitbě se nám otevírá smysl slov Páně: „ tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým.“ Pán Ježíš neváhá nám malým lidem dávat za příklad svého nebeského Otce. Přikázání lásky k nepřátelům z tohoto hlediska není jen tvrdým a náročným paragrafem, který se nám zadírá pod kůži. Náš nebeský Otec nám sám dává příklad. Dává všem lidem účast na svých darech, nerozděluje svět na sektory a bloky. To děláme my lidé. On nečiní rozdílu v tom, komu pošle déšť a sluneční svit, dobrým i zlým prostírá svůj stůl. 

„ buď te dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“, praví Pán. Být dokonalým jako nebeský Otec, to jistě není dětská hra. Ale je to cesta, ano je to jediná cesta, jak překonat všechny zátarasy mezi námi lidmi. Může se nám zdát, že svět bez nepřátelství, bez nenávisti, je pouhá utopie. Utopie však může být cílem, který se třeba nikdy neuskuteční, ale o který přesto stojí za to, usilovat. A tento úkol je svěřen především nám křesťanům.