Velikonoční 6.neděle(cyklus C)

Ve 2. čtení jsme slyšeli o vidění nebeského Jeruzaléma. Toto vidění je plné symbolů: nebeský Jeruzalém, tj. nebeská blaženost je líčen jako bezpečné město, obehnané hradbami. Město, hradby, to vše bylo v neklidné době apoštola znamením bezpečí a jistoty. To město má dvanáct bran, dvanáct základních kamenů, je otevřené na všechny světové strany. To je obraz církve, nebeské církve – je založena na apoštolech, a je otevřena všem národům světa, všem krajinám, všem čtyřem světovým stranám. Tato církev je katolická – všeobecná, obecná, pro všechny a je zároveň apoštolská. Církev, která není obecná, která není katolická, která je pouze národnostní, česká nebo já nevím jaká, není v pravém slova smyslu církev, je pouhá denominace, stejně tak církev, která nemá svůj původ v dobách apoštolských, ale vznikla v době pozdější, nemůže být v pravém slova smyslu nazývána církví. Tyto skutečnosti musíme mít stále před očima, při vší úctě k ekumenismu, na prvním místě musí stát pravda.

V tom městě, v nebeském Jeruzalémě, není žádný chrám. Chrámem tohoto města je Bůh a Boží Beránek sám. My si musíme uvědomit, že církev po celá tři staletí neměla žádné chrámy. Křesťané žili v ilegalitě, scházeli se v katakombách, v bytech, nebo venku v přírodě. A přesto jejich shromáždění byla prodchnuta duchem. Byla to shromáždění živá, plná horlivosti a oběti. Když křesťané v severoafrické Abiléně byli ve 4. století vedeni na popravu, protože se shromáždili k zakázanému slavení eucharistie, na otázku, proč přestoupili zákaz, odpověděli: „Sine dominica non possumus“ – „bez Pánova /slavení eucharistie/, nemůžeme být“.

V tehdejší době v každém městě stál chrám. Byl to pohanský chrám. Byly to honosné budovy, s nádherným sloupořadím a překrásnou výzdobou. Turisté z celého světa se sjíždějí třeba do Athén, na Akropoli, aby obdivovali nádheru těchto staveb. I trosky, které zbyly, svědčí o jejich někdejší nádheře. Tyto chrámy však nebyly kostely v našem slova smyslu. Nebyla to místa, kde se věřící shromaždovali ke společné modlitbě. Byly to budovy, kde stál oltář jejich Boha, a kde kněz zapaloval oběť. Byla to místa moci, nádhery, pompy, ale ne místa modlitby.

I židé měli svůj chrám. Jediný chrám v celé zemi. Sem putovali židé, aby se účastnili obětí a přinášeli své dary. Tento chrám měl být místem modlitby, protože v něm stála velesvatyně, místo tajemné přítomnosti Boží. Židé se však přetahovali se znepřátelenými Samaritány, kteří si postavili jakýsi vzdorochrám na svém území, na hoře Garizim, a dohadovali se s židy, který chrám je pravý. Když s touto otázkou byl konfrontován Kristus při svém rozhovoru se ženou Samaritánkou, řekl jí, že přijde doby, kdy praví ctitelé Boží, nebudou Boha výlučně uctívat na žádné hoře, ale budou ho ctít v duchu a v pravdě. Těmi slovy Pán Ježíš řekl, že žádné místo není výlučně určeno pro bohoslužbu, celá země je svatá a je určena lidským dětem. Důležité není to místo, ale důležití jsou ti věřící, kteří jsou živými kameny, z kterých se staví duchovní chrám, místo na kterém se shromažďují, se stává svatým, protože se zde schází křesťané k modlitbě a oběti.

Když křesťané dosáhli svobody a nemuseli se skrývat, začali si stavět budovy určené k bohoslužbě. Tyto budovy se původně nazývaly baziliky. Na památku toho, i dnes zvlášť významné chrámy, které jsou takovými duchovními středisky, dostávají od svatého Otce titul Bazilika minor – např. bazilika na Velehradě, Hostýně, ve Křtinách apod.

Ve většině jazyků výraz kostel a církev jsou totožné – i v polštině slovo „kostel“ vyjadřuje jak církev, tak kostel, jako budovu. Pouze snad jen češtině máme dva různá slova. Ve skutečnosti viditelný kostel je znamením, symbolem církve. Je nejen shromaždištěm věřících, těch „živých kamenů“ církve, ale je také místem, kde se uskutečňuje ono tajemství „On Bůh s nimi, bude jejich Bůh a oni budou jeho lid“. Ano, v kostele, čili v církvi se uskutečňuje tajemství Božího přebývání s lidmi, s námi – zde je člověk posvěcen svatým křtem, zde se odpouštějí hříchy, zde se slaví tajemství ze všech tajemství Nejsvětější – tajemství eucharistie.

II. vat. Koncil praví proto v Konstituci o liturgii: „Dům modlitby, v němž se slaví a uchovává eucharistie, shromažďují se věřící a je uctíván přítomný Boží Syn, náš Spasitel, na obětním oltáři za nás obětovaný na pomoc i k útěše věřících, má se skví čistotou a má být upravený pro modlitbu a posvátné obřady“. Věřící si toho byli vždy vědomi, že kostel, chrám, má být tou nekrásnější a nejvelebnější a nejupravenější a nejčistší budovou v obci. Vždyť pro Boha není nic dost dobré. Ano, pozorujeme, že i v chudé obci, kde lidé žili téměř v chatrčích, stojí uprostřed obce krásný a výstavný chrám. To byla hrdost a sláva místních obyvatel. Nestyděli se žít s dobytkem v jedné místnosti, hlavně když měli důstojný Boží stánek.

Středem kostela je oltář s křížem, na kterém se uskutečňuje Oběť Kristova. A je to také svatostánek. Smyslem svatostánku nespočívá jen v tom, aby se v něm uchovávaly svaté hostie pro přijímání nemocných, ale také v tom, aby zde mohli věřící konat svou adoraci před svátostným Spasitelem. Proto musí být svatostánek, je-li v něm přítomen Spasitel, označen věčným světlem, má být obklopen atmosférou ticha, úcty, klanění, v blízkosti svatostánku nehovoříme, nemluvíme nahlas, nezdravíme se. Takhle se chovat, je stejně neslušné, jako kdybychom třeba v místnosti, kde je král, nebo president, se k němu otočili zády a bavili se mezi sebou o nějakých běžných záležitostech a vznešeného hosta nebrali na vědomí.

Kostel však má také eschatologický význam – odkazuje nás na budoucí, věčný život. Viditelný kostel je symbolem otcovského domu, k němuž putujeme tímto životem, proto je také kostel domem všech Božích dětí, je tou otcovskou Boží náručí, která je stále otevřená a připravená nás přijmout. Neodmítejme pozvání, které nás do této náruče zve a volá.