Velikonoční 6.neděle (cyklus A)

V 1. čtení jsme slyšeli, jak se v prvotní době šířilo křesťanství. Když do samařského města přišel jáhen Filip a začal tam hlásat Krista, mnozí přijali křest. Když se to dozvěděli apoštolové v Jeruzalémě, měli z toho radost. Věděli však, že křesťanům, kteří již byli pokřtěni, něco k plnosti chybí. Proto „k nim poslali Petra a Jana, ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého.“

Těmito slovy popisuje Písmo sv ve Skutcích apoštolů udělování svátosti biřmování. Co je to svátost biřmování? Svátost biřmování patří mezi tzv. „iniciační svátosti“, tzn. mezi „svátosti uvedení do křesťanského života“, s nimiž tvoří nedílnou jednotu. Jsou to křest, eucharistie a biřmování. Tyto svátosti se nazývají iniciační proto, že patří k rozvoji křesťanského života v duši každého člověka: křtem tento život začíná, biřmování dovršuje křestní milost darem Ducha svatého a eucharistie tento život živí tělem Kristovým. Tato svátost je tedy nedílnou součástí křesťanského života. Spojuje totiž pokřtěné dokonaleji s církví a obdařuje je zvláštní silou Ducha svatého, aby byli více schopni bránit víru slovem i skutkem jako praví Kristovi svědkové.

Svátost biřmování je svátostí Ducha svatého. Duch svatý sestoupil nejdříve na Pannu Marii při andělově Zvěstování a způsobil v ní početí Božího Syna, na samotného Krista sestoupil při Jeho křtu v řece Jordánu a ukázal tím, že On je ten, který má přijít, totiž Mesiáš, Pomazaný Král, Spasitel a Boží Syn. V evangeliu jsme slyšeli, jak Kristus při Poslední večeři apoštolům dává přislíbení, že až On odejde, nebeský Otec pošle jiného Pomocníka, který s nimi zůstane navždy, Ducha pravdy. Tento příslib uskutečnil Kristus v den svého Vzkříšení, když dechl na své učedníky a řekl jim: „přijměte Ducha svatého“, a zcela mimořádným a slavnostním způsobem, se tento příslib uskutečnil v den Letnic, kdy na ně sestoupil Duch svatý v podobě ohně. Od tohoto okamžiku apoštolové cítili, že jsou plni Ducha svatého a neohroženě začali hlásat „velké Boží skutky“. Od té doby apoštolové udíleli nově pokřtěným vkládáním rukou dar Ducha svatého, který přivádí k plnosti křestní milosti. Původně se tedy svátost biřmování udělovala jednoduchým způsobem vkládáním rukou na hlavu a modlitbou k Duchu svatému. Aby se lépe vyjádřil dar Ducha svatého, velmi brzy se ke vkládání rukou přidávalo pomazání vonným olejem, křižmem. Toto pomazání vysvětluje jméno „křesťan“, což vlastně znamená „pomazaný“, a pochází od jména samotného Krista, kterého „Bůh pomazal Duchem svatým“. Proto se také tato svátost na Východě nazývá „myropomazanie“, od slova „myrum“ – křižmo, české slovo „biřmování“ je odvozeno od latinského slova „confirmatio“, což znamená upevnění, utvrzení, protože tato svátost posiluje člověka v tom, co v něm započalo křtem.

Svátost biřmování patří k integritě křesťanského života. Církevní právo v kán. 889 praví, že „věřící jsou povinni tuto svátost přijmout ve vhodnou dobu“. Bez svátosti biřmování je svátost křtu sice platná a účinná, ale uvedení do křesťanského života zůstává nedokončené. Proto také církev předepisuje, aby každý, kdo má v církvi převzít úřad, např. má být kmotrem při křtu, má být biřmovaný.

Biřmování se také nazývá „svátostí křesťanské dospělosti“. Člověk se stává duchovně dospělým, přijal vše, co patří k integritě, všechny iniciační svátosti. Praxe udělování svátosti biřmování je v různých zemích různá: někde ji přijímají již děti po prvním svatém přijímání, naši biskupové rozhodli, že tuto svátost mají přijmout mladí nejdříve ve věku 14 let, aby se mohli zralejším způsobem na tuto svátost připravit, aby přijetí této svátosti bylo skutečnou „konfirmací“, upevněním již dospělé víry, dospělého rozhodnutí člověka, který ví, čemu a komu věří, pro jaký život se rozhoduje.

Řádným udělovatelem svátosti biřmování je biskup, v některých případech je však může udělovat i kněz, když jej biskup pověří, nebo když se člověk ocitá v nebezpečí smrti, nebo když kněz křtí dospělého. Skutečnost, že svátost biřmování zpravidla uděluje biskup, ozřejmuje, že svátost biřmování uskutečňuje hlubší zakořenění a spojení biřmovaného s církví, že hlouběji vrůstá do poslání církve vydávat v tomto světě svědectví Kristu a že také přebírá svůj díl odpovědnosti za život církve ve své farnosti.

Svátost biřmování uděluje biskup pomazáním křižmem při vkládání rukou na čelo a slovy: „přijmi pečeť daru Ducha svatého“.

Církevní obec v Samaří byla dosud velmi mladá, po příchodu apoštolů a po přijetí svátosti biřmování se víra tamějších křesťanů upevnila, stala se živější a účinnější. Ve spojení s touto událostí čteme v Písmě i takový kuriózní příběh. Když muž jménem Šimon, který v tomto městě provozoval kouzelnictví, viděl, co vkládání rukou působí ve křesťanech, přišel za apoštoly a nabízel jim peníze, aby mu dali moc, vkládáním rukou udělovat Ducha svatého. Apoštol Petr jej velmi přísně pokáral a pohrozil Božími tresty. A Šimon se skutečně obrátil a teď už jen prosil apoštoly, aby se mu nic z toho, čím mu apoštol hrozil, nestalo. I tento poněkud úsměvný příběh, nám dokresluje účinnost působení Ducha svatého ve svátosti biřmování v prvotní církvi. Prosme Ducha svatého, aby přijímání této svátosti způsobilo podobný mohutný duchovní rozvoj i v našem prostředí.

V naší farnosti se přihlásilo pouze 6 zájemců o tuto svátost. Nechci tuto skutečnost komentovat. Spíše hledejme odpověď na otázku, proč je tak malý zájem o dar Ducha sv, který nám a farnosti nabízí Vzkříšený Pán.