Velikonoční 5.neděle (cyklus C)

Ve druhém čtení z knihy Zjevení apoštola Jana jsme slyšeli obraz nebeské liturgie. „hle Boží stan mezi lidmi. Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem a On – Bůh s nimi – bude jejich Bohem“. To je smysl i naší liturgie zde na zemi. Abychom byli s Bohem a Bůh aby byl s námi. Abychom vytvořili společenství mezi sebou navzájem a především s Bohem.

Co je to liturgie? Lidé si většinou myslí, že liturgie je to, co dělá farář v kostele. Avšak to je velmi povrchní pohled na věc. Liturgie je především činnost Krista samého. Je to Kristus, který slaví, je to Kristus, který obětuje své tělo a svou Krev, který posvěcuje, který nám hlásá své slovo. Kněz, který liturgii slaví, jedná v osobě Kristově – to znamená, svou činností se propůjčuje Kristu, aby se stala pro nás viditelnou, hmatatelnou.

Liturgie proto nikdy není nějaký soukromý úkon. Je to úkon Krista a úkon celé církve. Všude, kde se slaví liturgie, i kdyby ji slavil kněz sám, třeba s jedním věřícím, nebo úplně sám, je duchovně vždy přítomna celá církev. V podstatě není nějaký velký rozdíl mezi liturgii, na které je účastno 5 lidí, nebo liturgií na které jsou účastny davy. Vždy je to jeden úkon Krista jeho církve. Vždy tu liturgii slaví společenství věřících, kteří tvoří jeden svatý boží lid, královské kněžstvo, které přináší duchovní oběti. Shromáždění, které slaví liturgii, je společenství pokřtěných, které tvoří jedno kněžstvo. Hovoří se v této souvislosti o „ všeobecném kněžství věřících“.

V tomto společenství však nemají všichni stejný úkol, stejnou činnost. Někteří jsou povolání k tomu, aby jednali v osobě Krista – Hlavy, a k tomu úkolu jsou vybráni a uschopněni svátostí kněžství. Jedná se o „služebné, čili svátostné kněžství“. Toto kněžství je nenahraditelné, tak to vyjádřil i zesnulý papež Jan Pavel II, když pravil, že kněze může nahradit jenom zase kněz. Avšak liturgie, při které by byl činný jenom kněz, by sice byla platná, všechno podstatné by při ní bylo, ale cítili bychom, že k její plnosti něco schází. Aby se liturgie plně rozvinula, je potřebná činnost, při které věřící uskutečňují zvláštní služby – činnost ministrantů, lektorů, členů chrámového sboru, těch, kdo zpívají žalm – ti všichni, při liturgii vykonávají skutečnou liturgickou službu. Ale nesmíme si myslet, že to je jenom záležitost, těch několika lidí, kteří jsou tam u kněze činní. Každý účastník liturgie je činný, a tu liturgii vytváří, i když nevykonává žádnou službu, tím, že odpovídá na pozdravy, modlí se, zpívá, podle možností zachovává liturgické postoje, klečí, když se má klečet, stojí, sedí apod. Církev to vyjádřila zásadou: „při liturgické slavnosti každý služebník církve i každý věřící má v rámci své funkce konat to, a jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší z povahy věci a podle liturgických předpisů“.

Slavení svátostí je protkáno znameními a symboly. Ta základní znamení ustanovil sám Kristus. Jsou to vlastně základní hmotné předměty, prvky, základní skutečnosti našeho života, které Kristus povýšil na symboly svých svátostí. Jsou to především voda, chléb a víno, olej.

Chtěl bych vám nyní předložit některé myšlenky Sv Otce z letošní mše sv při svěcení olejů na Zelený čtvrtek, kdy svatý otec hovoří o těch čtyřech základních prvcích svátostí. Voda jako zásadní základní podmínka každého života je podstatným znamením činu, kterým se skrze křest rodí křesťan, počátku nového života. Chléb odkazuje ke všednímu životu. Je to základní každodenní dar života. Víno odkazuje ke slavnosti, kterým se současně může zvláštním způsobem vyjadřovat radost vykoupených. Olivový olej má široký význam. Je potravou, lékem, zkrášluje, připravuje k zápasu a dává sílu. Králové a kněží bývají pomázáni olejem, který je tak znamením důstojnosti a odpovědnosti jakož i síly, která přichází od Boha. V našem pojmenování - „křesťané” - je přítomno tajemství tohoto oleje. Výraz “křesťané”, jímž byli Kristovi učedníci již v počátcích církve označeni od pohanů, je odvozen od slova Kristus (srov. Sk 11,20-21) – což je řecký překlad slova „Mesiáš” - které znamená „Pomazaný”. Být křesťany, znamená pocházet od Krista, patřit Kristu, Božímu Pomazanému, Tomu, kterému Bůh daroval královskou i kněžskou hodnost. Znamená patřit Tomu, kterého pomazal sám Bůh – nikoli olejem hmatatelným, ale Tím, kterého olej představuje: Duchem svatým. Olivový olej je tak zcela jedinečně symbolem průniku člověka Ježíše a Ducha svatého.

Ve mši se svěcením olejů na Zelený čtvrtek jsou středem liturgického konání právě oleje. Jsou posvěceny biskupem v katedrále pro celý příští rok. Vyjadřují tak také jednotu církve zaručenou episkopátem a odkazují ke Kristu, pravému „pastýři a strážci našich duší”, jak říká svatý Petr (srov. 1 Petr 2,25). A současně jakoby drží celý liturgický rok pohromadě zakořeněný v tajemství Zeleného čtvrtku. Odkazují v posledku na Olivovou horu a zahradu, kde Ježíš vnitřně přijal své Umučení. Olivová zahrada je však také místem, z něhož vystoupil k Otci, a je tedy místem Vykoupení: Bůh nenechal Ježíše ve smrti. Ježíš žije navždy u Otce a právě proto je všudypřítomný, vždy u nás. Toto dvojí tajemství Olivové hory je také „činné” ve svátostném oleji církve. Ve čtyřech svátostech je olej znamením dobroty Boha, který se nás dotýká: ve křtu, v biřmování jako ve svátosti Ducha svatého, v různých stupních kněžského svěcení a nakonec v pomazání nemocných, v němž nám je nabízen olej téměř jako Boží lék, jako lék, který nás ujišťuje o jeho dobrotě, posiluje nás a utěšuje, ale který zároveň přesahuje moment nemoci a odkazuje k definitivnímu uzdravení, ke vzkříšení (srov. Jak 5,14). Tak nás olej ve svých různých formách provází během života, počínaje katechumenátem a křtem až k momentu, ve kterém se chystáme na setkání s Bohem Soudcem a Spasitelem. Mše se svěcením olejů, v níž je nám svátostné znamení oleje prezentováno jako řeč Božího stvoření, je určena zvláštním způsobem nám kněžím, mluví k nám o Kristu, kterého Bůh pomazal na krále a kněze, o Tom, který nám naším kněžským svěcením dává účast na svém kněžství, svém “pomazání”.Ve starověké církvi byl posvěcený olej považován zejména za znamení přítomnosti Ducha svatého, který se nám sděluje, počínaje Kristem. On je olejem radosti. Tato radost je něco jiného než zábava či zevnější veselí, o něž usiluje moderní společnost. Zábava na pravém místě je zajisté dobrá a příjemná. Je dobré mít možnost se zasmát. Zábava však není všechno. Je to jenom malá část našeho života a tam, kde se chce stát vším, stává se maskou, za níž se skrývá zoufání či přinejmenším pochybnost o tom, zda je život vskutku dobrý a zda by snad nebylo lépe nebýt než být. Radost, která nám vychází vstříc od Krista, je odlišná. Dává nám veselí, ano, ale zajisté může doprovázet také utrpení. Dává nám schopnost trpět a v utrpení si přesto uchovávat radost. Dává nám schopnost sdílet utrpení druhých a tak ve vzájemné disponibilitě vnímat světlo a dobrotu Boha. Stále mne nutí k zamyšlení ono vyprávění ze Skutků apoštolů, podle něhož apoštolové, poté co je velerada nechala zbičovat „odcházeli s radostí, že směli pro Ježíšovo jméno trpět příkoří” (Sk 5,41). Kdo miluje, je hotov trpět pro milovaného a z důvodu svojí lásky právě proto zakouší hlubší radost. Radost mučedníků byla silnější než muka, která jim byla působena. Tato radost nakonec zvítězila a otevřela Kristu brány dějin. Jako kněží jsme – jak říká svatý Pavel - “služebníky vaší radosti” (2 Kor 1,24). V plodu olivy, v posvěceném oleji se nás dotýká dobrota Stvořitele, láska Vykupitele. Modleme se, aby nás jeho radost pronikala stále více do hloubi a prosme, abychom byli schopni ji opět přinášet světu, který má tolik zapotřebí radosti, která pramení z pravdy. Amen.