Velikonoční 5.neděle (cyklus B)

Středem kultu církve je svátost. Svátost znamená, že na prvním místě nejsme my, kteří něco činíme, ale že nám Bůh svým konáním v předstihu vychází vstříc, hledí si nás a vede nás k sobě. A je tu ještě něco výjimečného: Bůh se nás dotýká skrze materiální skutečnosti, prostřednictvím darů stvoření, které On najímá do své služby a činí z nich nástroje setkání mezi námi a Ním samotným. Existují čtyři prvky stvoření, které tvoří kosmos svátostí: voda, obilný chléb, víno a olivový olej. Voda jako zásadní element a základní podmínka každého života je podstatným znamením činu, kterým skrze křest rodí křesťan, počátku nového života. Zatímco voda je vitálním prvkem jako takovým a pro všechny je společným přístupem k novému narození křesťanů, jsou další tři prvky součástí středozemní kultury. Odkazují tedy ke konkrétnímu historickému prostředí, ve kterém se křesťanství vyvinulo. Bůh jednal na přesně určeném pozemském místě, skutečně začal psát dějiny spolu s lidmi. Tyto tři prvky jsou na jedné straně dary stvoření a na druhé jsou to také indikace míst dějin Boha a lidí. Jsou syntézou mezi stvořením a dějinami, jsou to Boží dary, které nás navždy spojují s oněmi místy, kde Bůh jednal spolu s námi v čase dějin, když se stal jedním z nás.

V těchto třech elementech je přítomno určité odstupňování. Chléb odkazuje ke všednímu životu. Je to základní každodenní dar života. Víno odkazuje ke slavnosti, k vytříbenosti stvoření, kterým se současně může zvláštním způsobem vyjadřovat radost vykoupených. Olivový olej má široký význam. Je potravou, lékem, zkrášluje, připravuje k zápasu a dává sílu. Králové a kněží bývají pomázáni olejem, který je tak znamením důstojnosti a odpovědnosti jakož i síly, která přichází od Boha. V našem pojmenování - „křesťané” - je přítomno tajemství tohoto oleje. Výraz “křesťané”, jímž byli Kristovi učedníci již v počátcích církve označeni od pohanů, je odvozen od slova Kristus (srov. Sk 11,20-21) – což je řecký překlad slova „Mesiáš” - které znamená „Pomazaný”. Být křesťany, znamená pocházet od Krista, patřit Kristu, Božímu Pomazanému, Tomu, kterému Bůh daroval královskou i kněžskou hodnost. Znamená patřit Tomu, kterého pomazal sám Bůh – nikoli olejem hmatatelným, ale Tím, kterého olej představuje: svým Duchem svatým. Olivový olej je tak zcela jedinečně symbolem průniku člověka Ježíše a Ducha svatého.

Ve mši se svěcením olejů na Zelený čtvrtek jsou středem liturgického konání právě oleje. Jsou posvěceny biskupem v katedrále pro celý příští rok. Vyjadřují tak také jednotu církve zaručenou episkopátem a odkazují ke Kristu, pravému „pastýři a strážci našich duší”, jak říká svatý Petr (srov. 1 Petr 2,25). A současně jakoby drží celý liturgický rok pohromadě zakořeněný v tajemství Zeleného čtvrtku. Odkazují v posledku na Olivovou horu a zahradu, kde Ježíš vnitřně přijal své Umučení. Olivová zahrada je však také místem, z něhož vystoupil k Otci, a je tedy místem Vykoupení: Bůh nenechal Ježíše ve smrti. Ježíš žije navždy u Otce a právě proto je všudypřítomný, vždy u nás. Toto dvojí tajemství Olivové hory je také „činné” ve svátostném oleji církve. Ve čtyřech svátostech je olej znamením dobroty Boha, který se nás dotýká: ve křtu, v biřmování jako ve svátosti Ducha svatého, v různých stupních kněžského svěcení a nakonec v pomazání nemocných, v němž nám je nabízen olej téměř jako Boží lék, jako lék, který nás ujišťuje o jeho dobrotě, posiluje nás a utěšuje, ale který zároveň přesahuje moment nemoci a odkazuje k definitivnímu uzdravení, ke vzkříšení (srov. Jak 5,14). Tak nás olej ve svých různých formách provází během života, počínaje katechumenátem a křtem až k momentu, ve kterém se chystáme na setkání s Bohem Soudcem a Spasitelem. Mše se svěcením olejů, v níž je nám svátostné znamení oleje prezentováno jako řeč Božího stvoření, je určena zvláštním způsobem nám kněžím, mluví k nám o Kristu, kterého Bůh pomazal na krále a kněze, o Tom, který nám naším kněžským svěcením dává účast na svém kněžství, svém “pomazání”.

Chtěl bych se pokusit ještě krátce podat tajemství tohoto svatého znamení v jeho podstatném vztahu ke kněžskému povolání. V lidové etymologii je řecké slovo elaion – olej - již od dávných dob spojováno se slovem eleos – milosrdenství. V různých svátostech je posvěcený olej skutečně vždycky znamením Božího milosrdenství. Pomazání ke kněžství je proto vždy také pověřením přinášet lidem milosrdenství Boží. Ve svítilně našeho života by neměl nikdy chybět olej milosrdenství. Opatřujme si ho vždycky včas u Pána v setkání s jeho Slovem, v přijímání svátostí, přebýváním v modlitbě u Něho.

V příběhu holubice s olivovou ratolestí, která oznamovala konec potopy a tím i nový smír Boha s lidmi, se nejen holubice, ale také olivová ratolest staly symbolem pokoje. Křesťané prvních století rádi zdobili hroby svých zesnulých věncem vítězství a olivovou ratolestí, symbolem pokoje. Věděli, že Kristus přemohl smrt a že jejich zesnulí spočinuli v pokoji Kristově. Oni sami věděli, že jsou očekáváni Kristem, který jim přislíbil pokoj, jenž svět neumí dát. Připomínali si, že první slova Zmrtvýchvstalého zněla: “Pokoj vám!” (Jan 20,19). On sám jakoby přináší olivovou ratolest, vnáší svůj pokoj do světa. Zvěstuje spásonosnou dobrotu Boha. On je náš pokoj. Křesťané by proto měli být lidmi pokoje, lidmi, kteří uznávají a žijí tajemství kříže jako tajemství smíření. Kristus nevítězí mečem, nýbrž křížem. Vítězí překonáním nenávisti. Vítězí silou své větší lásky. Kristův kříž je výrazem popření nenávisti. A právě proto je znamením vítězství Boha, který zvěstuje novou Ježíšovu cestu. Trpící byl silnější než držitelé moci. V sebedarování na kříži Kristus přemohl násilí. Jako kněží jsme povoláni, abychom ve společenství s Ježíšem Kristem byli muži pokoje, jsme povoláni stavět se proti násilí a důvěřovat ve větší moc lásky.

K symbolice oleje patří také skutečnost, že dodává sílu v zápase. To neprotiřečí pokoji, nýbrž je jeho součástí. Zápas křesťanů spočíval a spočívá v nepoužívání násilí, v tom, že byli a jsou dosud připraveni trpět pro dobro, pro Boha. Spočívá ve skutečnosti, že křesťané jako dobří občané, respektují právo a konají spravedlnost a dobro. Spočívá v tom, že odmítají konat to, co v platných zákonech není právo, nýbrž nespravedlnost. Zápas mučedníků spočíval v jejich konkrétním „ne” vůči nespravedlnosti. Tím že se odmítali podílet na modloslužebném kultu, na uctívání císaře, odmítli se sklonit před falší, klanět se lidským osobám a jejich moci. Svým “ne” vůči lži a všem jejím důsledkům tak povznesli moc práva a pravdy. Tím posloužili pravému míru. Také dnes je pro křesťany důležité následovat právo, které je základem pokoje. Také dnes je pro křesťany důležité nepřijímat nespravedlnost, která je povyšována na právo – například, jde-li o zabíjení nevinných, ještě nenarozených dětí. Právě tak sloužíme pokoji a právě tak se ocitáme na cestě ve šlépějích Ježíše Krista, o kterém svatý Petr říká: “Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě” (1 Petr 2,23-24a).

Církevní otcové byli okouzleni slovem Žalmu 45 – jenž je podle tradice snubním Žalmem Šalamouna – který býval vykládán křesťany jako svatební Žalm nového Šalamouna, Ježíše Krista a Jeho církve. Králi, Kristu je tam řečeno: “Miluješ spravedlnost, nenávidíš nepravost, proto tě Bůh, tvůj Bůh pomazal olejem radosti před tvými druhy” (v.8). Co je oním olejem radosti, kterým byl pomazán pravý král Kristus? Otcové neměli v této věci žádných pochyb: olejem radosti je sám Duch svatý, který byl vylit na Ježíše Krista. Duch svatý je radost, která přichází od Boha. Od Ježíše tato radost přechází na nás v jeho evangeliu, v dobré zvěsti, že Bůh nás zná, že je dobrý a že jsme od Něho chtění a milovaní. Radost je plod lásky. Olej radosti, který byl vylit na Krista a od Něho přechází na nás, je Duch svatý, dar Lásky, který nám dává radost z bytí. Poněvadž poznáváme Krista a v Kristu Boha, víme, že je dobré být člověkem. Je dobré žít, protože jsme milováni a protože samotná pravda je dobrá.

Ve starověké církvi byl posvěcený olej považován zejména za znamení přítomnosti Ducha svatého, který se nám sděluje, počínaje Kristem. On je olejem radosti. Tato radost je něco jiného než zábava či zevnější veselí, o něž usiluje moderní společnost. Zábava na pravém místě je zajisté dobrá a příjemná. Je dobré mít možnost se zasmát. Zábava však není všechno. Je to jenom malá část našeho života a tam, kde se chce stát vším, stává se maskou, za níž se skrývá zoufání či přinejmenším pochybnost o tom, zda je život vskutku dobrý a zda by snad nebylo lépe nebýt než být. Radost, která nám vychází vstříc od Krista, je odlišná. Dává nám veselí, ano, ale zajisté může doprovázet také utrpení. Dává nám schopnost trpět a v utrpení si přesto uchovávat radost. Dává nám schopnost sdílet utrpení druhých a tak ve vzájemné disponibilitě vnímat světlo a dobrotu Boha. Stále mne nutí k zamyšlení ono vyprávění ze Skutků apoštolů, podle něhož apoštolové, poté co je velerada nechala zbičovat „odcházeli s radostí, že směli pro Ježíšovo jméno trpět příkoří” (Sk 5,41). Kdo miluje, je hotov trpět pro milovaného a z důvodu svojí lásky právě proto zakouší hlubší radost. Radost mučedníků byla silnější než muka, která jim byla působena. Tato radost nakonec zvítězila a otevřela Kristu brány dějin. Jako kněží jsme – jak říká svatý Pavel - “služebníky vaší radosti” (2 Kor 1,24). V plodu olivy, v posvěceném oleji se nás dotýká dobrota Stvořitele, láska Vykupitele. Modleme se, aby nás jeho radost pronikala stále více do hloubi a prosme, abychom byli schopni ji opět přinášet světu, který má tolik zapotřebí radosti, která pramení z pravdy. Amen.