Mezidobí 05.neděle (cyklus C)

V 1. čtení jsme slyšeli o povolání proroka Izaiáše. Izaiáš v jeruzalémském chrámě ve svatyni se v tajemném vidění setkal s Hospodinem. Toto setkání jej naplnilo strachem a hrůzou. Pravil. „běda mně, jsem ztracen, vždyť jsem člověk nečistých rtů“. A pak jeden ze serafů, andělů se dotkl žhavým uhlem jeho rtů a očistil jej.

Tento příběh je poučný pro nás. Setkání s Bohem není snadná záležitost. Mnoho lidí dnes si představuje setkání s ním jako setkání s kamarádem, kterému se zamává. To je však velmi povrchní představa. Setkání s Bohem znamená na prvním místě zdrcující uvědomění si vlastní hříšnosti a nečistoty. Před Bohem se člověk cítí nečistým. To prožíval i prorok  Izaiáš. Za sídlo své nečistoty pokládal své rty. Ústy se člověk projevuje. Ústy šíří zlo a nečistotu. I Izaiáš si byl vědom svého zla. A byl očištěn žhavým uhlem. Očištění je vždy bolestné. Pálí to. Bez toho to nejde! Ale prorok musel být očištěn. Měl se stát hlasatelem Božího slova.

Kdo byl prorok Izaiáš? Narodil se kolem r. 765 před Kristem. K události povolání došlo v roce 740, v roce smrti krále Oziáše. Jeho působení spadá do období vlády krále Achaze. Jeho posláním bylo varovat izraelský národ. A bylo před čím varovat. Izraelitům se tehdy vedlo hospodářsky dobře. To sebou neslo mravní úpadek. Král Achaz se tehdy chtěl spojit s asyrským králem Teglatem Falasarem proti Damašku a Samaří. Izaiáš jej varoval před takovou lidskou politikou. Upozorňoval, že nevěra Izraelitů bude potrestána, že asyrská vojska vyplení a zničí Izrael. Král měl svou naději vložit v Hospodina, a ne v lidská spojenectví. Nabízel Achazovi, aby si pro upevnění své důvěry vyžádal od Hospodina znamení. Ale Achaz nechtěl, nechtěl se spolehnout na Hospodina, hledal raději spojení s Asyřany. To se izraelskému národu stalo osudným. Tehdy bylo vyřčeno proroctví, které se v plné míře naplnilo až v Novém zákoně: „Hle, panna počne a porodí syna a jeho jméno bude Immanuel, Bůh s námi.“  Po smrti Achaze nastoupil na trůn král Ezechiáš, který byl na rozdíl od svého předchůdce zbožným králem, který se snažil o reformu. Ale ani on se nevyhnul politikaření, spojil se s Egyptem proti asyrskému králi Sargonovi, později proti Senacheribovi, který zpustošil zem a oblehl Jeruzalém. Izaiáš přislíbil Boží ochranu Jeruzalému, a asyrská vojska skutečně odtáhla a Jeruzalém byl ušetřen. Bezbožný král Manases, nástupce po Ezechiášovi podle tradice nechal Izaiáše umučit.

Prorok Izaiáš je velkým básníkem, varuje, ale také utěšuje, vlévá naději. Je proto také nazýván „evangelistou Starého zákona“.

Když byl v roce 587 Jeruzalém dobyt Nabuchodonosorem a židé odvlečeni do babylonského zajetí, utěšoval a povzbuzoval je tam nejmenovaný prorok, jeden z nástupců Izaiáše, kterého nazýváme druhý Izaiáš, a jeho výroky byly přidány k výrokům prvního Izaiáše a tvoří kapitoly 40 – 55. Tyto kapitoly jsou také nazývány Kniha útěchy. V nich jsou také obsaženy Písně o Božím služebníkovi, o trpiteli, který bude zástupně trpět za svůj lid, a které chápeme jako předpovědi týkající se utrpení Krista.

Poslední kapitoly Izaiášových proroctví, 56 – 66 jsou dílem dalšího žáka z rodiny Izaiášových nástupců, tzv. třetího Izaiáše. Jsou také povzbuzením pro židy v babylonském zajetí, obsahují přísliby brzkého návratu do zaslíbené země a obnovy Jeruzaléma.

Izaiáš je vhodnou četbou zvláště pro dobu adventní a vánoční. Jeho poselství je varovné, nebádající, zároveň však plné naděje a útěchy. Když se zahloubáme do četby Izaiáše, narazíme zajisté na mnohé, co lze pochopit jen z historického kontextu, ale můžeme ta slova také aplikovat na sebe, můžeme v nich spatřovat i směrnice pro současnost. I nám má tento velký prorok co říci: svým poselstvím o Boží svatosti a velikosti, o nutnosti stálého očišťování a pokání, ale také o odpouštějící, věrné a něžné Boží lásce.

Chceme proto ukončit tuto úvahu slovy ze 49 kapitoly: „Sión říkal: Hospodin mně opustil, Pán na mně zapomněl. Což zapomene žena na své děťátko, nemá slitování se synem svého lůna? I kdyby ženy zapomínaly, já na tebe nezapomenu. Hle vyryl jsem si tě na dlaně svých rukou.“