Mezidobí 05.neděle (cyklus A)

V čem spočívá pravá zbožnost, pravý křesťanský život? Za dnů proroka Izaiáše se mnozí domnívali, že zbožnost spočívá především v obětech ve chrámě. Prorok však své současníky upozorňuje, že jádrem zbožnosti jsou projevy sociální, projevy lásky k bližnímu. Říká: „lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícímu ubožáku, neodmítej pomoc svému bližnímu“. Radí ke skutkům milosrdenství, katechismus vypočítává sedmero skutků tělesného milosrdenství: dát najíst tomu, kdo má hlad, hostit toho, kdo nemá střechu nad hlavou, odívat toho, kdo nemá co na sebe, navštěvovat nemocné a vězněné, pohřbívat mrtvé. Neméně důležité jsou skutky milosrdenství duchovního: učit, radit, těšit, posilovat, trpělivě snášet nepříjemné lidi, odpouštět křivdy.  

V tom je pravá zbožnost: „tehdy vyrazí tvé světlo jako zora, tvá jizva se brzy zacelí“. Jinými slovy: budeš-li se snažit být druhým světlem, Bůh sám rozzáří světlo v tvé duši.

V evangeliu říká Pán svým učedníků: „vy jste světlo světa“. Možná, že ti Kristovi učedníci si často stěžovali, jak je ta doba zkažená: na jedné straně okupanti Římané, na druhé horlivci, tzv. zeloti, sikariové, „muži dýky“, revolucionáři, kteří opět jen zasévali zmatek a neklid, tím že svým odporem Římany provokovali ke kruté pomstě. A tehdy jim Pán říká: „vy jste světlo světa, vy jste sůl země“. Vaším úkolem není lamentovat nad temnotou, ale svítit.

„Vy jste sůl země“. Sůl, to opravdu není záležitost kvantity, ale kvality. Stačí špetky soli, a prosolí celý pokrm. Pán však se také zmiňuje o tom, že sůl ztratí svou chuť, a pak už se k ničemu nehodí. Nevím, zda se toto někdy stane, že sůl ztratí chuť, nemám s tím zkušenosti, asi ne, Spasitel tuto alternativu uvádí spíš jako absurditu, říká, že to, co má dávat chuť, nemůže už být ochuceno, křesťan, má být tou solí ve světě, jestliže neplní své poslání, nedává dobrý příklad, nese vinu na tom, že ten svět je bez chuti, a kdo ho pak osolí, kdo ten svět osvítí, když ti, kteří mají být světlem, již sami nezáří, ale jsou tmou?

V týdnu jsme slavili svátek světla – Hromnice. Svíce, které jsme světili, nám měli připomenout, že máme být sami světlem pro tento svět, vždyť nikdo nerozžíhá lampu, aby ji postavil pod nádobu, ale na svícen, aby všem v domě svítila.

Svíce svítí a hřeje. Nejen hmotně, zahřívá i duši. Při světle svíce se dá rozjímat, nevtíravé světlo svíce šíří pohodu. My máme být takovým světlem – máme hřát, ne pálit. Hřát laskavostí, přátelstvím, láskou. Svíce svítí a hřeje. Svítí – to je pravda, hřeje – to je láska.  Lásku nelze oddělit od pravdy, a naopak. Kdo v zájmu lásky, zamlčuje pravdu, třeba o Božích přikázáních, kdo se domnívá, že shovívavost ve věcech mravních, slouží prospěchu bližního, „abychom ho neodradili“, ten se mýlí. Pp. JP II. pravil: „v žádném případě neslevit z Kristova učení spásy, to je vynikající způsob lásky k duším.“

Slavný teolog kardinál Hans Urs von Balthasar napsal satirické pojednání s názvem, Když zhloupne sůl. Je to ostrá esej proti smýšlení některých moderních křesťanů. Líčí rozhovor takového „moderního křesťana“ s komunistickým komisařem. Křesťan se trapně podbízí: „vždyť my máme tolik společného“. Komisař do něj řeže, čím dál, tím bezohledněji. Sůl, která zhloupla. Křesťan, který se chce přizpůsobit!

Nejsme sůl, která zhloupla, světlo, které se schovává pod nádobu? Nedivme se, že pak je ten svět čím dál tím méně křesťanský! Viděl jsem kdesi, jak někdo pod zamrzlou vodovodní trubku postavil hořící svíci. Do rána voda tekla. Co zmůže laskavé a trpělivé světlo svíce! Tak laskavé a trpělivé by mělo být naše světlo. Copak Pán neřekl: „tak ať svítí vaše světlo lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích?“ Snad pak začnou tát ledy, snad se i pohnou.