Velikonoční 4.neděle (cyklus C)

„Moje ovce slyší můj hlas“, říká Pán v evangeliu. Tehdejší pastýři zahnali večer své ovce do společné ohrady pro mnoho stád. Jeden s pastýřů přes noc u té ohrady hlídal před divokou zvěří. Ovce různých pastýřů se mezi sebou pomíchaly. Ráno přišli jednotliví pastýři a volali své ovce. A ty ovce běžely každá za svým pastýřem. Protože znaly jeho hlas. Nedošlo k tomu, že by nějaká ovce šla za cizím pastýřem. Bezpečně znaly hlas toho svého. I když přes noc byly pomíchané, ráno se každé stádo vydalo se svým pastýřem. Pán tím podobenstvím chce říct, že ti, kdo jsou skutečně jeho ovcemi, rozeznají jeho hlas od těch mnohých hlasů, které k nim doléhají.

Jsme Kristovy ovce. Slyšíme Jeho hlas? Dokážeme Jeho hlas rozeznat v té změti hlasů, které slyšíme každý den? Podle toho se pozná, zda jsme Jeho ovce. Setkáváme se s různými lidmi, kteří si o sobě snad i myslí, že jsou křesťané. Ale převzali názory dnešního světa. „Rozvod – a proč ne? Vždyť to je dnes běžné!“ Neslyší Jeho hlas, slyší jiné hlasy. „Manželský život před manželstvím? A proč ne? Vždyť to dělají všichni! To je dnes moderní!“ Křesťan pozná, že to není Jeho hlas, že s tím Pán nesouhlasí. Jak to pozná, neomylně pozná? Pozná to, protože je jeho ovce. Protože jeho ovce rozezná Jeho hlas od hlasu světa. Rozezná Jeho hlas, protože je s ním jedno srdce. Protože chodil do Jeho školy. Protože s Ním smýšlí. Proto rozezná Jeho hlas. Kdo není Jeho ovce, kdo s Ním není jedno srdce, jednoho smýšlení, nerozezná Jeho hlas. Nechá si od světa namluvit všechno možné.

V padesátých letech nastoupila totalita. Ta namlouvala zpočátku lidem, že proti náboženství nic nemá, že náboženství nebude omezovat. Kolik lidí jim naletělo! Ale byli i takoví, kteří nenaletěli. Poznali, že to není Jeho hlas. Na východním Slovensku přes noc zrušili řeckokatolickou církev. Místo katolických kněží dosadili pravoslavné kněze. Pravoslavní a řeckokatolíci mají úplně stejnou liturgii. Jenomže pravoslavní nejsou v jednotě s papežem, řeckokatolíci ano. A věřící to poznali. To není naše církev. Tam my nepatříme. Tam chodit nebudeme. Raději budeme potají chodit na utajená místa za našimi kněžími, i když tím riskujeme život a svobodu.

Skutečný křesťan pozná Jeho Hlas. Je dobré být Kristovou ovcí. Být Kristovou ovcí znamená mít pastýře. A to zas znamená, že člověk nemusí nikomu naletět. Kdo není Kristovou ovcí, nutně naletí. Naletí falešným pastýřům, naletí různým – ismům, nacismu, komunismu, modernismu, postmodernismu apod.

Být Kristovou ovcí, to je bezpečí. Protože Kristus je Boží Syn. V dnešním evangeliu říká: „Já a Otec jedno jsme“. Je si vědom, že je Syn Boha Otce. I když žil zde na zemi lidský život jako každý jiný člověk, věděl, že je Božím Synem. Věděl, že je Božím Synem zcela jiným způsobem než ostatní lidé. Člověk se stává Božím dítětem přijetím, adopcí, Kristus je přirozeným Božím Synem. Toto vědomí měl již jako dvanáctiletý. Když se ztratil svým rodičům v Jeruzalémě a oni ho našli třetího dne v chrámě mezi učiteli, tehdy řekl: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Dal svým překvapeným rodičům najevo, že ví, kdo je.

Když se modlil, vždy nazýval svého Otce, otcem. V evangeliu sv Matouše čteme, že říká: „všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ano Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce syn zjevit.“ Těmito slovy vyjadřuje, že mezi Ním a Otcem je zcela zvláštní pouto, ne jaké je mezi člověkem a Bohem, ale jaké je mezi dvěma osobami, které jsou si zcela blízké, jako mezi dvěma osobami v Trojici. V modlitbě Věřím, vyjadřujeme tuto skutečnost slovy: „je jedné podstaty s Otcem“.

Kristus si byl vědom, že je člověk a byl si také vědom, že Bůh. Věděl, že jako člověk bude trpět, že zemře, že bude sdílet úděl mrtvých, že sestoupí do předpeklí, ale že třetího dne vstane z mrtvých. Věděl také, že jako Bůh má božské vlastnosti. Věděl, že Jeho božská stránka je věčná. V evangeliu Janově to vyjadřuje slovy, když diskutuje s židy, kteří ho chtěli kamenovat: „Amen, Amen, dříve než byl Abrahám, já jsem“. Abrahám žil před tisíci lety. A Kristus, který měl jako člověk pouhých 33 let, říká, že je dřív než Abrahám. Jinými slovy je od věčnosti. Kristus ví také o své božské všemohoucnosti, když říká apoštolům po svém Vzkříšení: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“

Svou božskou moc vykonává již za svého pozemského života. Projevuje se tím, že odpouští hříchy. Nelze se divit tomu, že židé byli pohoršeni nad tím, když řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy“. Tehdy uvažovali ve svém srdci, že přece hříchy může odpouštět jenom sám Bůh. A on na důkaz své božské moci, říká: „ Co je snadnější říci „odpouštějí se ti hříchy“ nebo říci „Vstaň a choď“? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc odpouštět na zemi hříchy“, řekl ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů“. Ježíš také ví, že Jemu Otec odevzdal právo soudit svět: „Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud odevzdal Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce“.

Kdo jiný má právo být naším pastýřem, než Kristus, pravý Bůh a pravý člověk? Kristus je člověk: jako člověk je jedním z nás, rozumí našim potřebám, naším úzkostem, protože je sám všechny prožil. Ale kdyby byl jen člověkem, jakou by měl moc nad námi? Jenom zase jako jeden z lidí. Ale on není jen člověkem, On je zároveň i Bůh. Jako Bůh má nad námi svrchovanou moc. Je proto naším Nejvyšším pastýřem. On sám jediný, si může činit nárok na naší úplnou poslušnost, na to, abychom ve všem následovali Jeho hlasu.

„Moje ovce slyší můj hlas“, říká Pán. Ovce, které slyší můj hlas, nebloudí. Já je vedu po správných cestách. Já jim dávám věčný život.

Prosme Pána o ten velký dar, abychom vždycky slyšeli Jeho hlas, abychom ve změti hlasů dnešního světa, ve všem tom zmatku, dovedli rozpoznat Jeho hlas a dokázali jít za Ním, kamkoliv nás povede. Amen.