Mezidobí 04.neděle (cyklus C)

V dnešním 2. čtení jsme slyšeli překrásný text apoštola Pavla, který nazýváme Velepíseň lásky. Text, který by měl být v rodinné Bibli stále připraven k otevření – 12. a 13. kapitola 1. listu ke Korinťanům. Proč? Protože tento text nastavuje zrcadlo našim vztahům. Naší lásce. A když to někdy začne skřípat s tou naší rodinnou láskou, pak otevřít tento text. A pomalu jej přečíst. A zamyslet se.

Apoštol v tomto textu také říká, že nyní Boha poznáváme jenom nedokonale, nejasně. Jednou ho poznáme tváří v tvář, dokonale, to bude na věčnosti. Ale i zde na zemi se svým poznáním, i když nedokonale, se Bohu přibližujeme. A můžeme říci na základě toho dnešního textu, že Boha poznáváme natolik, nakolik ho milujeme. Jestliže nás trápí pochybnosti, je to jenom známkou toho, že naše láska je dosud nedokonalá. Dokonalá láska dává jistotu. Tak je tomu i mezilidských vztazích. Tam kde vládnou pochybnosti, podezřívání, žárlivost, láska ještě není přivedena k dokonalosti.

Bůh stvořil svět tak, aby člověk, který má dobrou vůli, mohl dojít k poznání Boha. Jsou lidé, kteří v Boha nevěří. Nevěřící tvoří v celosvětovém měřítku zanedbatelnou menšinu. Většina obyvatel světa věří nějakým způsobem v nejvyšší bytost. Křesťané mají oproti ostatním tu výhodu, že mohou věřit v Boha, tak jak Ho zjevil jednorozený Boží Syn, Ježíš Kristus.

Co dává člověku jistotu o Bohu, kterého přece nemůžeme vidět? Odpověď je jednoduchá: člověk má nejen oči, kterými vidí hmotný svět, ale také rozum, kterým usuzuje z toho, co vidí očima. Pohled na moudře uspořádaný svět nás přivádí k poznání Boha. Když je něco moudře uspořádané – dnes tomu říkáme sofistikované – od slova sofia – moudrost – usuzujeme přirozeně na existenci moudrého tvůrce. Každá živá buňka je něco úžasně sofistikovaného. U živých organismů hovoříme o neredukovatelné složitosti. Ten organismus má buďto všechny navzájem závislé komponenty, nebo nefunguje, není. Nemohl se proto octnout na světě náhodou. Oko, aby vidělo, musí mít všechny komponenty a musí být spojeno s mozkem. To je velká složitost, která musela povstat současně, nemohla vzniknout náhodou. U lidských vynálezů je tomu podobně. Nikdo nevymyslel karburátor a nečekal, až druhý k tomu vymyslí motor, spojku a stěrače na okna. Motor, karburátor, spojka až po stěrače to všechno funguje spolu – jeden bez druhého nemá smysl. Podobně je uspořádáno všechno v přírodě.

Moudrost a krása světa jsou cestami, které vedou k poznání Boha.  Sv. Augustin napsal: „ptej se krásy země, moře, ovzduší, které je všude, ptej se krásy nebe…ptej se všech těchto skutečností. Všechny to odpoví: Jen si nás prohlížej a pozoruj, jak jsme krásné. Jejich krása je jako jejich vyznání. A kdo tedy stvořil tyto tak krásné, i když pomíjivé tvory, ne-li Někdo, kdo je krásný neměnným způsobem.“

Vzpomínám si, jak, jsem jako student uklízel v ambitech jednoho poutního místa. Dal jsem se do rozhovoru s jednou rodinou. Pán byl sochař, nedávno přišel k víře. Ptal jsem se ho, co ho k víře přivedlo. Stáli jsme na trávníku posetém sedmikráskami. Řekl mi: „třeba ty sedmikrásky.“ Poznal jsem v něm umělce, citlivého člověka, který se uměl dívat a přemýšlet.

Immanuel Kant, známý filozof pravil: „ dvě věci mně naplňují úžasem, hvězdné nebe nade mnou, a mravní zákon v mém nitru“. To jsou ty dvě skutečnosti, které udivují a vedou k Bohu. Viditelný svět a hlas našeho svědomí. Odkud se vzal ten mravní zákon, který každý člověk slyší ve svém nitru jako kategorický imperativ, a i když se mnozí snaží ho neslyšet, ignorovat, přehlušit – a mnohým se to daří – jeho existenci nikdo popřít nemůže. Ten mravní zákon v nás odkazuje na zákonodárce, na ručitele mravního pořádku, na Boha.

Písmo svaté potvrzuje, co člověk tušil od nepaměti, co věděl, co si často i zpotvořenými mýty dobarvoval – že tento svět povstal, stvořen nejvyšší bytostí. Líčení prvních kapitol Genese hovořící o stvoření používá sice barvitého a obrazného stylu, metafor, avšak podává nám neměnnou a věčnou pravdu – že na počátku času Bůh svou vůlí dal povstat světu, který se dál rozvíjel podle zákonů, které Bůh jako moudrá pravidla do svého stvoření vložil. Těmto zákonům je podrobeno veškeré tvorstvo, Bůh však jim podroben není a může kdykoliv chce do dění světa mimořádným způsobem zasáhnout.

Písmo sv používá často obrazný, říkáme tomu metaforický způsob mluvy. Je to dáno tím, že Bůh nás nekonečně přesahuje. Že Bůh je tak veliký, že se vlastně nevejde do našich lidských pojmů a slov. Je proto třeba, abychom naši mluvu o Bohu očistili od všeho, co představu o Bohu příliš omezuje, abychom se oprostili od všeho dětinského, od takového toho „pánbíčkářství“, které jenom škodí, abychom v sobě probudili vědomí, že Bůh je „velké tajemství“, že je „nevýslovný, nepochopitelný, neviditelný a nepostižitelný“, abychom Boha nesměšovali se svými lidskými představami. Je třeba, abychom si byli vědomi toho, že mezi Bohem a tvorem je větší nepodobnost než podobnost, a že spíše můžeme pochopit to, co Bůh není – totiž že není hmotný, omezený, závislý na čase a prostoru, než abychom pochopili jaký Bůh je.

A přece – ačkoliv do tajemství Božího nemůžeme proniknout, to základní nám o Bohu vyjevil Jeho Vtělený Syn – že Bůh je ve třech osobách, že Bůh je Láska. A proto i když Bůh pro nás nadále zůstává tajemstvím, které nás nekonečně přesahuje, tato odhalená skutečnost je základem naší důvěry, našeho bezpečí, našeho radostného spočinutí v Bohu a jeho lásce.