Postní 4.neděle (cyklus C)

Apoštol Pavel nás dnes jménem Božím vybízí: „Smiřte se s Bohem“. Smíření – je tématem doby postní. Smíření v duchovním slova smyslu – to je pokání.

Ale co vlastně znamená smíření? Smíření předchází narušený vztah. Nejdříve je zde narušený vztah, nepřátelství, a potom přichází smíření. O takovém narušeném vztahu jsme slyšeli v evangeliu. Mladší syn se zachoval velmi nevděčně ke svému otci. Nechal si vyplatit svůj dědický podíl, který mu měl připadnout až po smrti otce a odešel z domu. Zachoval se bezohledně, necitelně k otci i k bratrovi, nechtěl již s nimi žít, ignoroval je. Možná, že mu domácí prostředí připadalo příliš těsné, příliš svazující, a on chtěl být volný, svobodný. To je obraz hříchu. A to je také jádro toho podobenství – hřích je tu vykreslen jako odchod z domu otce. Naši pozornost upoutá spíše ten další důsledek – že rozmařilým životem celé své dědictví promrhal. Ale to nebyla podstata hříchu, to byl jen důsledek. A další důsledek spočíval v tom, že upadl do bídy a do ponižujícího sociálního postavení – stal se pasákem vepřů – pro žida, pro něhož jsou vepři něčím nečistým opravdu ponižující postavení. Ze souvislosti vyplývá, že žil v pohanské zemi. „Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával“. Záviděl ten vepřům. V té zemi byl hlad. I ti vepři měli hlad. Ale dostali aspoň lusky. Ono to vlastně nebyly ani lusky v našem slova smyslu, ale tzv. keratia – lusky ze stromu svatojanského chleba - tedy i pro ty vepře dosti podřadná strava. A marnotratný syn by ty lusky rád jedl, ale nikdo mu je nedával: hladoví vepři bývají zuřiví a kousají. Obraz bídy.

Ta bída je důsledkem hříchu. A hřích – to je ten postoj, kdy člověk nechce potřebovat Boha. Kdy chce žít bez Boha, bez rodiny, tj bez církve. Co následuje, víme – nejdříve se mu vede dobře. Bezstarostný život, rozmařilý život. Tehdy byl přesvědčen, že udělal dobře – vše se mu dařilo, měl kamarády, společnost, všichni mu pochlebovali, měl hodně peněz. Ne potřeboval otce, ani bratra, ani rodinu. Člověku, kterému se daří dobře si myslí něco podobného – nepotřebuje Boha, církev, bratry a sestry.

Ale pak přichází krize. A přichází bída. Přichází prázdnota. Nyní je čas přemýšlet. Řekli bychom, ten marnotratný syn měl smůlu. Dostal se do země, kde zavládla hospodářská krize. Kde se neurodilo. Kde na pracovním trhu bylo volné pouze místo pasáka prasat. Místo špatně, pokud vůbec, placené. Avšak ve skutečnosti ten marnotratný syn měl štěstí. To, co se nám jeví jako neštěstí, ve skutečnosti bylo štěstí. A velká Boží milost. Tato smůla ho přivedla zpět k otci. Kdyby ho tato smůla nepotkala, možná by se stal úspěšným – ale zůstal by vzdálený od otce, vykořeněný, ztracený.

Ve své krátkozrakosti někdy závidíme těm, kteří se mají dobře, ale nezaslouží si to. Kdybychom byli moudří, litovali bychom je. Jejich štěstí je ve skutečnosti jejich neštěstím – necítí touhu vrátit se k Otci, jejich štěstí je jejich slepota, je pro ně trestem. Člověk, který má štěstí, často nepřemýšlí. Pokládá svůj stav za samozřejmost. Ten marnotratný syn měl to velké štěstí, že mohl přemýšlet. Tam u toho prázdného žlabu.

Přemýšlení mladého muže vykazuje systém: minulost, přítomnost, budoucnost. Minulost: jak dobře jsem se měl u otce. Přítomnost: já tady hynu hladem. Budoucnost: vstanu a půjdu k otci.

I naše smíření s Bohem, by mělo vykazovat podobný systém. Minulost: zpytování svědomí. Jaký byl můj dosavadní život? Přítomnost: kde jsem teď? V jakých vztazích žiji? Jsou v pořádku? Odpovídají vůlí Boží? Nežiji v nepřátelství, závisti, zlobě, v nějaké závislosti nebo zlozvyku? Jaký je můj aktuální vztah k Bohu? Ano, bylo by chybou, kdybychom se jenom zaměřili na minulost, a opomněli přemýšlet o svém aktuálním stavu. 

V tom chlapci se probouzí lítost. Ta lítost v něm roste a mění se. Je nejdříve docela lidská a sobecká. „Kolik nádeníků v domě mého otce má dostatek chleba a já tu hynu hladem“. Lituje sebe. A ta lítost zraje: „ Otče zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Již nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.“ Nyní již nelituje jen sebe. Nyní již lituje svého provinění. Nyní lituje ztráty vztahu s otcem. Nyní již mu nejde jen o to, aby vyvázl z hmotné nouze, ale hledá cestu zpět do náruče otce. To je obraz dokonalé lítosti.

A vydal se na dlouhou cestu. Chystá si vyznání:zpověď. Ví, že neřekne: „tak tady mně zase máš, no, peníze už jsou fuč, to víš, člověk holt má někdy smůlu“, on ví, že nelze volit cestu zlehčování viny – to nevede ke smíření.

Jde se mu těžko. Avšak reakce otce předčí všechna očekávání. Běží mu vstříc, a smíření je tak překypující, že vyústí v radost, v jásot, v hostinu, ve veselici. Není tu žádná zakyslost: „no tak pojď, když už jsi tady“, ale velkorysost, velkodušnost – zabíjí se to nejlepší tele a slaví se svátek. Tomu se říká noblesa. Ano, takovou úroveň má Otec, má Bůh.

Podobenství o milosrdném Otci obsahuje vlastně dva příklady pro nás, jak máme jednat v procesu usmíření. První příklad – příklad syna, který se provinil – příklad pro nás, jak máme jednat, když jsme se provinili. A pak je zde příklad otce – kterého máme následovat, když se někdo provinil proti nám.

Dokážeme jednat jako syn, když se proviníme a jako otec, když se druhý proviní proti nám? Co je náročnější? Řekl bych, že jednání otce. Ten syn měl ze svého obrácení vlastně je samý prospěch. Ale otec – ten je zcela nesobecký, jeho láska je zcela čistá, vše chce pro svého syna.

„Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec v nebesích“ říká Pán.

Ale pak je zde také jeden varovný příklad. Odstrašující. To je příklad, který nemáme následovat. Příklad to, který se neraduje z návratu bratra.

Shrňme teda na závěr: jestliže jsme se provinili, jděme cestou mladšího syna v evangeliu, cestou jeho návratu. A jestliže nám bylo ublíženo, následujme otce v radostném odpuštění – neboť komu bylo odpuštěno, ten má též stejným způsobem odpouštět.