Postní 4.neděle (cyklus A)

Na londýnské ulici kázal mladý kazatel Armády spásy. Nadšeně kázal na slova Pána Ježíše „Já jsem Světlo světa“. Tu jej přerušil nějaký vtipálek: „domnívám se, že ten, kdo vynalezl svítiplyn, udělal pro lidstvo víc, než Ježíš“. Kazatel byl nezkušený, a tak mu tato poznámka vyrazila dech. Ale jeden člověk z davu se ho zastal: „to bych rád věděl, zda ten občan, až bude umírat, si pošle pro dělníka do plynárny. Já osobně bych raději v tu chvíli slyšel slovo Boží.“

V evangeliu jsme slyšeli Pána: „pokud jsem na světě, jsem Světlo světa“. Pravdivost svých slov ukázal uzdravením slepého od narození. Svatý otec praví ve svém poselství k dnešní neděli: „Neděle slepého od narození podává Krista jako světlo světa. Evangelium oslovuje každého z nás: „Věříš v Syna člověka?“. „Věřím, Pane!“ (Jan 9,35.38) odpovídá s radostí slepec od narození a stává se tak hlasem každého věřícího. Zázrak uzdravení je znamením, že Kristus chce spolu se zrakem otevřít náš vnitřní pohled, aby se naše víra stávala stále hlubší a abychom v Něm mohli rozpoznávat našeho jediného Spasitele. On osvěcuje všechny temnoty života a člověka uvádí do života „synů světla“.

Evangelium o uzdravení slepého se v době postní četlo jako příprava katechumenů na křest. Křesťané prvních staletí nazývali křest „osvícením“, svátostí, která člověku sděluje Kristovo světlo.

O křtu hovoří i apoštol Pavel v dnešním čtení z listu Efezanům. Říká jim i nám: „byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla.“ Efez bylo maloasijské obchodní město, kdy bujely pohanské mravy. O nich se vyslovuje apoštol slovy: „vždyť člověku je hanba už jen o tom mluvit, co ti lidé potají páchají“. Křesťany napomíná, aby neměli nic společného s těmito „neplodnými skutky tmy“ a dodává: „spíše je veřejně odsuzujte“.

Jinými slovy, jako pohané, jste byli „tmou“, žili jste ve tmě, ale křtem jste se stali světlem. Proto nejen nemůžete mít účast na špatnosti svého prostředí na skutcích temnoty, ale jste vyzváni, abyste k tomu nebyli lhostejní, aby se dokázali i postavit, abyste tyto věci ukázali v jejich pravém světle: „všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle, všechno totiž, na co se vrhne světlo, je potom zřejmé“.

Křesťan nemusí být věčným rýpalem, ale má umět zlo nazvat pravým jménem. Zlo se skrývá za nevinnými názvy: zabití nenarozeného člověka, nazývá „přerušením těhotenství“ apod. A lidé se nechají ochotně oklamat, z pohodlnosti, protože je někdy pohodlné neznat pravdu. Domnívají se, že jsou tak omluveni na základě principu „nevědomost hříchu nečiní“, avšak zapomínají, že tam schází slovo „nezaviněná“ nevědomost hříchu nečiní.

Všimněme si, že Kristus od toho slepého, kterého uzdravil, také něco vyžadoval. Dal mu na oči bláto a přikázal mu, aby šel k rybníku Siloe a tam se umyl. V tom spatřovali první křesťané obraz křtu. Že duchovnímu prohlédnutí, očištění duše musí předcházet uvědomění si vlastní hříšnosti, bláta, špíny vlastní duše. Že setkání s Ježíšem, Pravdou, Svatostí a Světlem nese sebou objevení vlastní špíny, hříšnosti, z čehož vzniká touha po očistě.

„Jdi se umýt v rybníku Siloe“ žádá od slepého Pán. Představme si slepého, jak se s blátem na očích tápe a klopýtá Jeruzalémem. Co tomu asi říkali lidé? „Chudák, slepý, a teď se i pomátl na rozumu“?

Pán někdy žádá neobvyklé věci. Podrobuje naši víru zkoušce. Dívka Bernadeta, když na příkaz Panny Marie rukama začala hrabat v zemi, lidé se také mysleli, že se zbláznila. Odcházeli a vrtěli hlavou. Na tom místě však vytryskl zázračný pramen, který tam tryská dosud.

Slepec se umyl v rybníku Siloe – to slovo znamená Poslaný. Ten, kdo je omyt křtem se stává Poslaným. Evangelium nemá jen pro sebe. Je Poslaný, aby i druhým zvěstoval.

„Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí“. Tato slova apoštola z dnešního čtení, pronášel ve staré liturgii kněz při křtu. Tato věta by měla vyburcovat i nás. Postní doba je doba přípravy na slavení velikonoční vigilie, na obnovu křestního slibu. Velikonoční vigilie je noční bdění o velikonocích, je to slavnost světla, světla, jehož znamením je velikonoční svíce, paškál, světla, které se především má rozhořet v našich duších, světla, které tak nádherně opěvuje velikonoční chvalozpěv. 

Člověk, který žije ve světle, nemůže již chodit s blátem na očích. S tím, co nás duchovně zaslepuje. Je umytý a je poslaný – jako ten muž v evangeliu, jen co se umyl, prohlédl, a dokázal i neohroženě vydávat svědectví před veleradou.

Jak je tomu se mnou?

Jsem člověk, který má dosud bláto na očích, ale již si to uvědomuje, a hledá, kde by se umyl?

Jsem člověk, který se umývá a začíná vidět?

Jsem člověk, který to co vidí očima své duše, si nenechává pro sebe a vydává o tom svědectví?

Jsem na cestě k rybníku Siloe, nebo již umytý odcházím?

Důležité je být na cestě.