Adventní 4.neděle (cyklus A)

1. čtení nám vypráví příběh o starozákonním králi Achazovi, proti kterému r. 735 př. K. vytáhli do boje hned dva králové, totiž  efraimský král Pekach a aramejský král Rezin. Bůh ujišťuje Achaze prostřednictvím proroka Izaiáše svou pomocí. Vzkazuje mu, ať se nebojí, neboť Rezin a Pekach jsou jenom dva čadící oharky, žádá, aby mu Achaz důvěřoval, aby nehledal ochranu u svých spojenců, u egyptského a asyrského krále, aby svou důvěru vložil v Hospodina. Achaz dostal velkorysou, až neuvěřitelnou nabídku: aby se jeho důvěra upevnila, může si vyžádat znamení od Hospodina. Avšak Achaz pod rouškou zbožností odmítá: nebudu přece pokoušet Hospodina. Nechce se ve skutečnosti vázat na Hospodina, chce jednat podle svých plánů. Prorok kárá Achaze a jeho nedůvěru, a pak sděluje králi znamení, kterého se mu dostane: narodí se syn, se jménem Emmanuel, tj. Bůh s námi. Bůh v záruce tohoto budoucího prorockého příslibu ochrání svůj lid před stávajícím nebezpečím, obě nepřátelská vojska odtáhnou s neúspěchem. 

Evangelium nám popisuje, jak se toto proroctví splnilo. Emmanuelem se  neměl stát Achazův syn, ale Ježíš, syn Marie Panny. Slyšeli jsme vyprávění, jak se Josefovi ve snu zjevil anděl Páně a vyjevil mu, že syn jeho snoubenky, panny, bude přislíbeným Emmanuelem.

Těmito dvěma čteními jsme byli uvedeni do srdce vánoc. Toto srdce, toto tajemství spočívá především v tajemství Emmanuele, že v Ježíši Kristu se nám Bůh přiblížil tak, že se stal Emmanuelem, Bohem s námi. V Kristu Bůh vstoupil osobně mezi lidi, stal se jedním z nás, stal se součástí našich dějin.

Ježíš jakožto Emmanuel, je jedním z nás, je naším bratrem, jako člověk pochází z rodu krále Davida, je také jedním z potomků krále Achaze, zároveň je však také Bohem, je synem člověka, ale je také synem Božím. Kdyby byl jenom synem člověka, nemohl by nás spasit, kdyby byl jenom Bohem, a ne člověkem, byl by nám stále vzdálený, pro nás nepřístupný.

V různých dobách lidé zdůrazňovali ten či onen aspekt Kristovy osobnosti – jednou se zdůrazňovala jeho božská stránka, podruhé Jeho lidská stránka. Existovali křesťané, kterým přišlo zatěžko věřit tomu, že Kristus je skutečně „s námi“, že je člověk s lidským tělem a s lidskou duší, který je podrobený zákonům lidské existence. Dnes je tomu, zdá se, naopak. Lidé jsou spíše ochotni věřit tomu, že Kristus je pouhým člověkem.

My křesťané, kteří se modlíme neděli, co neděli Krédo, věříme a vyznáváme, že Kristus je Bůh a člověk. Ti, kteří v něm spatřují pouhého, byť sebeušlechtilejšího člověka, dosud ještě nedospěli ke křesťanské víře. Chceme doufat, že jsou na cestě k Němu, který je pravý Bůh a pravý člověk. V evangeliu čteme, že Ježíš se obrátil na apoštoly s otázkou: Za koho lidé pokládají syna člověka? A slyšel různé odpovědi, které měly jednoho společného jmenovatele: člověk – člověk prorok, Eliáš, Mesiáš. A pak z úst apoštola Petra slyší odpověď: ty jsi Mesiáš, syn živého Boha. Těmi slovy vyznal Petr, co již bylo předpověděno již ve Starém zákoně – že Ježíš bude Emmanuelem, Bůh s námi.

Za koho mně pokládáte vy, ptá se Kristus i nás. I dnes by slyšel různé odpovědi. V minulých dobách by možná slyšel odpověď, že je velký Bůh, který trůní na nebesích, dnes by slyšel od mnohých, že je velkým a ušlechtilým člověkem. Obě odpovědi jsou jen z části správné – Kristus není jen velký Bůh nad námi, ani není jen pouhým člověkem. Avšak je skutečně Emmanuelem, Bůh s námi. Ano, je jím i dnes. I dnes platí jeho slova učedníkům: „Hle, já jsem s vámi až do konce světa.“ Proto i můžeme říkat se svatým Pavlem: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Kdo nás oddělí od Kristovy lásky?“ Je sice pravdou, že někdo nás může odloučit od Kristovy lásky, ale tím jsme jenom my sami. My se můžeme ke Kristu obrátit zády, můžeme žít, jako by vůbec nikdy nežil, jako by nás nikdy nevykoupil, můžeme žít jen sami pro sebe a ne pro toho, kdo pro nás žil a zemřel. Nepomohlo by nám, že Bůh je s námi, kdybychom my odmítali být s ním.

Ježíš je však stále Emmanuel, Bůh s námi. Dnes je s námi zcela zvláštním způsobem – tím způsobem jeho přítomnosti s námi a mezi námi je eucharistie. Eucharistie nám bohatě nahrazuje, že již se nemůžeme dívat do Jeho očí, slyšet zvuk Jeho hlasu, dotýkat se Ho svýma rukama. V eucharistii se nám stává přesto přítomným, chce být s námi.

Ve vánoční písni zpíváme. „místo Betléma, pospěšně k oltáři.“ Ježíš se narodil, aby mohl být s námi. A s námi je stále v eucharistii. Proto předstírat radost z jeho Narození a nestarat se o Jeho přítomnost v eucharistii by bylo nedůsledné a pokrytecké. Vánoce bez eucharistie, bez sv přijímání, to jsou vánoce prázdné, vánoce bez Krista.

Za totality chtěla jedna starší učitelka ve škole dětem přiblížit aspoň trochu atmosféru vánoc, jak ji prožívali naši křesťanští předkové. Ale jak to udělat, aby nevzbudila u mocipánů dojem, že má něco společného s náboženstvím? Postavila dětem Betlém s chýší, s ovečkami, s pastýři, s dobytkem – ale bez Dítěte v jeslích! A stejně z toho měla průšvih! I když tam Dítě Ježíš nebyl. Potom smutně seděla u toho chléva a povídala těm ovcím: „dobytku, tak i kvůli vám mám průšvih“.

Není ten příběh z období totality nakonec obrazem dnešních vánoc?  Máme všechno – vánoční ozdoby, dárky, koledy – jen živého Krista ne! Co nám zůstává? Jen to hmotné – jen ten chlév bez Krista!

V mezizpěvu jsme zpívali „kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě“, a slyšeli jsme odpověď „ten kdo má nevinné ruce a čisté srdce“. Abychom mohli přistoupit k Božímu oltáři, obětujme Pánu srdce, pokud ne čisté a nevinné, tak aspoň pokorné a zkroušené, které On jistě neodmítne.