33. neděle v mezidobí, cyklus A
33. neděle v mezidobí /A/
Prožíváme listopadové dny, které jsou typické svou zvláštní melancholickou atmosférou. Navštěvujeme naše hřbitovy, kde se v duchu setkáváme se všemi, kteří nás předešli na věčnost. Vracejí se nám vzpomínky na léta, která jsme s nimi prožili. Ozývají se v nás city, emoce. Dostávají se ke slovu tklivé vzpomínky, ale otevírají se také staré rány, ožívají dávno minulá zranění.
Emoce, jsou nedílnou složkou našeho života. V křesťanské terminologii se užívá také výrazu „vášeň". Emoce, čili vášně nás vybízejí k jednání, nebo také k nejednání, podle toho, jak se člověk cítí, nebo jak si člověk představuje něco jako dobré nebo jako zlé.
Ve druhém čtení z prvního listu apoštola Pavla Soluňanům jsme slyšeli slova: „vy všichni jste přece synové světla a dne, noc ani tma nemá nad vámi právo“. Světlo a den – to jsou ty oblasti života, ve kterých se dostávají ke slovu vášně, emoce, city. Všichni s nimi máme zkušenosti – s těmi emocemi, které můžeme vyjádřit slovem světlo – emoce radosti, nesobecké lásky, pohody, štěstí. Ale je zde i noc, temnota – emoce zla, zlosti, nenávisti, rozervanosti, nespokojenosti, které plodí zlo, zlé skutky až po vraždy.
Vezměme si Kaina: Kain, když zjistil, že Hospodin na jeho oběť neshlédl, vzplál velikým hněvem a chodil ze zsinalou tváří. Zsinalá tvář – tvář člověka v němž hárají negativní emoce, vášně. Hospodin Kaina varoval: „proč máš tak sinalou tvář – pozor – hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit, ty však máš nad ním vládnout“. Jinými slovy: nenech se ovládnout vášněmi zla, emoce tmy.
Emoce jsou přirozené složky naší lidské psychiky, vyvěrají z lidského nitra, ze srdce. Mají vliv na naše skutky, na naše jednání. Vášní, čili emoce emocí je mnoho. Tou základní emocí je láska, kterou v nás vyvolává představa dobra. Ale pozor – samo o sobě slovo láska nemá před sebou ani pomyslné znaménko plus, ani minus. Láska může být dobrá, ale může být také zlá, zvrhlá. Záleží na tom, koho, co milujeme a také jak milujeme. Můžeme milovat své bližní, můžeme nezřízeně a sobecky milovat peníze. Jaký je v tom rozdíl! Záleží také na tom jak milujeme – že rodiče milují své děti, je jistě zcela správné a ctnostné. Ale že je rozmazlují, místo, aby je vychovávali, že jim všechno dovolují a nevedou je ke kázni – to je nesprávná cesta lásky, láska na scestí.
Na naše emoce má velký vliv naše představivost, fantazie. Fantazie hraje často roli takové staré šejdířky. Četl jsem kdysi román R.H. Bensona, anglického spisovatele s názvem Zbabělec. V něm kněz radí bázlivému jinochovi: „ať se postí tvá fantazie, upevňuj svou vůli“. Když si něco intensivně představujeme jako dobro pro nás, rodí se z této představy touha. Nedivme se, že z nereálných představ, se rodí nereálné touhy, ze špatných představ, špatné touhy.
Opakem lásky je nenávist. Nenávist v nás probouzí zlo. Ani nenávist není předem obdařena znamením minus nebo plus. Záleží na tom, co v nás probouzí nenávist, zda zlo, nebo dobro. Když nenávidíme zlo, je to nenávist správná, když však máme odpor k dobru, je to zlo. Nikdy nesmíme nenávidět svého bližního, i kdyby nám působil sebevětší zlo, máme nenávidět to zlo, které se usadilo v jeho skutcích, zlé myšlenky a ideologie, ne však lidi. Platí zásada sv Augustina: „hříchy měj v nenávisti, hříšníky miluj“.
Jestliže na nás doléhá zlo, pociťujeme smutek, nebo také hněv, kterým se člověk proti zlu vzpírá. Co v nás probouzí smutek nebo hněv? Někdy hřešíme tím, že se neumíme hněvat, když se hněvat máme, když skutečné zlo nás nechá lhostejnými, jindy hřešíme hněvem, když se náš hněv obrací proti bližním, vyúsťuje v pomstu, hřešíme smutkem, když sobecky litujeme sebe, hřešíme nedostatkem smutku, když jsme lhostejní vůči skutečnému zlu, nebo bídě svých bližních.
Vášně samy o sobě nejsou ani dobré, ani špatné. Všechny vášně, emoce, city se odvíjejí od lásky. Sv Augustin pravil: „vášně jsou zlé, je-li láska zlá, a dobré, je-li láska dobrá“. A kdy je láska dobrá? Když je ve shodě s rozumem, který se řídí Božími přikázáními. Správná láska je ve shodě s objektivním, tj. Božím mravním řádem. Sv Tomáš Akvinský řekl: „milovat, to znamená chtít něčí dobro“. Avšak skutečné dobro – když ty rodiče svému dítěti všechno dopřávají, všechno poskytují, nedávají mu skutečné, objektivní dobro, ale dávají mu zlo – vychovávají sobce.
V křesťanském životě se má uplatnit řád – řád rozumu a řád vůle, které se podřizují Bohu a Jeho moudrosti. Dobrá vůle řídí vášně k dobrému cíli, zlá vůle však podléhá špatným vášním a dokonce je jitří. Tak tomu bylo u Kaina – nejdříve zde byla vůle zasažená zlem, z ní povstaly špatné emoce, Kain prožíval stupňující se emoce hněvu, nenávisti. A vůle se proti nim nepostavila! A představivost je vyživovala – představovala si, jak by to bylo dobré, kdyby jeho bratr již nebyl, kdyby byl mrtev. Představovala mu, že problém by byl vyřešen smrtí bratra. Kain byl zaslepený – a to nejhorší – nechtěl slyšet hlas boží v hlasu svého svědomí. Zlý skutek již byl jen výsledkem tohoto zlého procesu v jeho srdci.
Člověk jehož city, vášně jsou v pořádku, je člověk, který „kráčí ve světle, je synem světla“. Jeho rozum, jeho vůle jsou zaměřeny k Bohu, k Nejvyššímu Dobru. Potom i jeho emotivní je prozářen světlem. Je v něm harmonie rozumu, vůle a citů. Takový člověk žije v pokoji s Bohem, s bližními i sám se sebou. Přes všechny životní strasti a protivenství má v sově radost a pokoj. Může zpívat slovy žalmu: „mé srdce i mé tělo plesají vstříc živému Bohu“.