Mezidobí 32.neděle (cyklus C)

V dnešním 1. čtení jsme slyšeli o hrdinském mučednictví starozákonních mučedníků. Ve 2. století př. K. syrský král Antioch chtěl židy donutit k odpadu od víry, od Božího zákona. Nutil je, aby na znamení svého odpadu veřejně pojedli z vepřového masa, což bylo ve SZ zakázáno. Ti, kdo odmítli, byli krutě mučeni. Důvodem proč raději podstoupili mučednictví, než aby se zpronevěřili, nebylo formální dodržování zákona nebo věrnost předpisu, ale šlo o to, komu bude patřit srdce člověka, na koho věřící vloží svoji naději. Ti mladíci, kteří hrdinně podstoupili mučení, vydali svědectví o své víře a naději: „je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni.“

Drastické líčení jejich muk nám nahání husí kůži, avšak obdivujeme jejich odvahu. Před tímto příkladem odvahy a mravní síly se museli sklonit i jejich mučitelé. „Sám král a jeho družina žasli nad duševní silou jinocha, který se vůbec nestaral o bolesti.“ Odvaha vnuká nakonec i respekt u nepřátel.

Starozákonní mučedníci byli předchůdci novozákonních mučedníků. Během církevního roku uctíváme bezpočet mučedníků, kteří prolili svou krev pro Krista a Jeho pravdu – Sv Vavřince, Floriána, naše české mučedníky Ludmilu, Václava, Vojtěcha, oba české Jany, mučedníky zpovědního tajemství. A nesmíme zapomenout na mučedníky doby nedávné, na mučedníky obou totalit, na lidického faráře Štemberu, který dobrovolně šel se svými farníky na smrt, na naše babické mučedníky, kněze Bulu, Drbolu a Pařila.

Bezpočet mučedníků současnosti!! Před týdnem nás dostihla zpráva o 38 křesťanech, kteří spolu se svými kněžími zahynuli při útoku islámských který´teroristů v syrsko-katolickém katedrálním chrámě v Bagdadu. Nejsou to také mučedníci? Zajisté! Vždyť tito křesťané vědí, vždy když jdou do kostela, že riskují svůj život!! Skláníme se s obdivem před jejich hrdinstvím, modlíme se za ostatní křesťany, aby je Pán vysvobodil z jejich utrpení.  

Církev vždy ctila mučedníky. Od počátku nepokládala mučednictví za obyčejnou smrt, nýbrž za vítězství – za vítězství ve službách pravdy, za vítězství nad lidským strachem. Proto mučedníky zobrazovala s palmami v rukou, s vavříny na hlavě – symboly vítězů.

Řecký výraz pro mučedníka – „martyr“ – znamená doslova „svědek“, „ martyrium“ znamená „svědectví“. Je to nejvyšší svědectví, které člověk může vydat pravdě, ke  které se hlásí, které věří. A je to také nejvyšší způsob Následování Krista, který přišel proto na svět, aby vydal svědectví pravdě, jak sám pravil před Pilátem. Povinností každého křesťana je vydávat svědectví své víře, slovem i životem. II. vat. Koncil praví: „všichni věřící kdekoli žijící jsou totiž povinni příkladem svého života i svědectvím svého slova dávat viditelně najevo nového člověka, kterého křtem oblékli, i moc Ducha svatého, který je posílil biřmováním.“

Křesťanské svědectví je svědectvím slova i života, čili slovem i činem. Křesťanský život je vlastně svátostný život. Každá svátost je složena ze dvou prvků, z materie a formy, čili ze slova a činu: při křtu kněz polévá vodou – to je čin a říká slova „já tě křtím“ – to je forma. Podobně je tomu i v životě – slovo i čin patří nutně k sobě, a navzájem se doplňují – činy, to jsou skutky křesťanského života, to jsou křesťanské postoje, které křesťan zaujímá v různých životních situacích. Ale skutky samy o sobě nestačí, nestačí být mlčenlivým křesťanem, který sice křesťansky žije, ale nemluví o tom. Je také třeba, abychom – samozřejmě nevtíravým způsobem -  se i slovem ke svému křesťanství hlásili. Abychom taktně vyjádřili nebo vysvětlili, z jakých zásad naše jednání vychází. A abychom se uměli také postavit zlu. Abychom uměli žít v pravdě a uměli dobro nazvat dobrem a zlo zlem. K tomu je třeba i odvahy. V dnešní době zvlášť. Protože žijeme v převrácené době – v době, kdy se lidé za dobro stydí a

zlem se chlubí. Jeden Američan řekl českému knězi: „nejvíce mně zaráží, že se tady lidé za nic nestydí“. Ale asi se trochu mýlil, ve skutečnosti je to tady ještě horší: lidé se stydí za dobro, stydí se třeba za víru, za počestnost, ale chlubí se nepočestností, věcmi, za které by se měli stydět.

Křesťan proto musí stále plout proti proudu. Proti duchu doby. A to není snadné. K tomu je třeba odvahy, odvahy k pravdě. Odvahy nepřistupovat na laciné kompromisy s duchem doby, ale neochvějně stát na pozicích pravdy Krista a Jeho Církve.

Nám nehrozí krvavé mučednictví, jako třeba křesťanům na Východě, v Koreji, Indii, Súdánu apod. Nežijeme v situaci, ve které žil sv Ignác z Antiochie, který z vězení psal křesťanům: „dovolte mi, abych se stal potravou šelem. Jen tak mi bude dopřáno dosáhnout Boha.“ Ale nějaké to malé společenské mučednictví nás možná někdy potká. Taková ta malá příležitost vydat svědectví, třeba v situaci, kdy to nebude tak lehké. V prostředí kde nevěřící jsou v početní převaze. V kolektivu nepřátelsky zaměřeném. Vzpomeňme v té chvíli na to, že „nesmírný je počet těch, kteří nás mučednictvím předešli do věčné slávy, a kteří na nás hledí z nebe“. Probuďme v sobě hrdost, že patříme do tohoto slavného společenství. Ukažme sami sobě, že jsme toho hodni!