Mezidobí 31.neděle (cyklus C)

Problém zla

Celá naše země se zatajeným dechem sleduje osud ztracené holčičky v Praze, Aničky.  Každý z nás si klade otázky, na které dosud není nalezena odpověď. Snad se nám i podaří při tomto hloubání vyslat k nebi Otčenáš a Zdrávas.   A v této souvislosti se nám opět neodbytně vnucuje otázka zla a utrpení. Zvláště tehdy, když se jedná o utrpení dítěte. A napadá nás otázka: proč nás Dobrý Bůh nechává trpět? Je to snad ta nejtěžší otázka, která může být a není lehké na ni nalézt poctivou odpověď.

Že Bůh je dobrý, o tom nás ujišťuje starozákonní čtení z Knihy Moudrosti. Svatopisec se modlí k Bohu slovy: „vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to.“  Z těchto slov na nás vane optimismus – všechno, co Bůh stvořil, je dobré, a Bůh to miluje. Ale hned se v nás ozývají pochybnosti – copak je všechno dobré? Vždyť v tom světě je plno katastrof, jsou zde zemětřesení, nemoci, je zde utrpení a smrt. Proč tedy Bůh nestvořil tak dokonalý svět, ve kterém by toto všechno zlé neexistovalo? Přece Bůh ve své nekonečné moci mohl stvořit něco lepšího. Svět, ve kterém by lev neuchvátil antilopu, ve kterém by jeden nepožíral druhého, a na našem zdraví by se nepřiživovali různí mikrobi a paraziti. Ano, Bůh mohl stvořit úplně jiný svět. Jenomže to by už nebyl ten náš svět, ten svět, ve kterém my lidé máme své místo, jehož jsme součástí, do něhož zapadáme. Ten svět, takový, jaký je, je náš svět, střižený nám na míru, je to náš svět.

Svět, ve kterém by nebylo žádné utrpení, žádný boj, by byl světem, ve kterém by se člověk nerozvíjel, ve kterém by člověk nemusel o nic usilovat, a tak by zcela zakrněl. Avšak Bůh ve své nekonečné moudrosti nestvořil člověka – to, co platí o jednotlivci, platí i o celém lidstvu – jako dokonalého tvora, ale jako bytost, která musí své dokonalosti svým úsilím, zápolením, sebepřemáháním a bojem dosáhnout. Člověk i svět není dokonalý, protože je na cestě k dokonalosti. Toto postupné zdokonalování přírody i světa – můžeme to nazvat třeba i vývoj, evoluce – sebou nese, že některé bytosti vznikají, jiné zanikají a přenechávají své místo jiným. S něčím dokonalejším, přichází i něco méně dokonalého, příroda se někdy zvelebuje, jindy ničí. Kdysi na naší planetě žili dinosauři, pak mamuti, ti všichni vyhynuli, pak jsme přišli my, lidé. S tím nutným vznikáním a zanikáním je spojeno i fyzické zlo – bolest, nemoc, zánik. Zlo jednoho je dobro druhého, zlo pro antilopu, je dobrem pro lva.

To bychom všechno ještě uznali, před nutností bolesti, smrti, se skláníme, jakožto před nezbytností života. Ale, co zlo, které se nás dotýká mnohem palčivěji, totiž zlo, které působíme my lidé svými špatnými činy? Toto zlo je mnohem horší, než to zlo fyzické. Dokážeme se smířit s tím, že někdo nám blízký zemře třeba i v raném věku přirozenou smrtí, ale sotva se smíříme s tím, že zemře vinou druhého člověka!! Zde se jedná o mravní zlo, které je nezměrně horší, než fyzické zlo. Když zemětřesení zničí životy tisíců lidí, dokážeme se s tím smířit, taková katastrofa zase u druhých probouzí ochotu k pomoci, k solidaritě, jsme však v hloubi otřeseni, a také bezradní, když pozorujeme, že se lidé navzájem vraždí, když páchají genocidy. Zde otázka „proč“? vyvstává znovu s velkou naléhavostí.

Je to tím, že Bůh nás lidi, a nejenom nás lidi, ale i anděly, nestvořil jako loutky, ale jako rozumné a svobodné bytosti, které mají směřovat ke svému poslednímu cíli, tj. k Bohu, k Nejvyššímu Dobru, svobodným rozhodnutím a z lásky mu dávají přednost. Bůh chce, aby toto rozhodnutí vycházelo z naší svobodné vůle. Bůh náš život přenechává našemu svobodnému rozhodnutí, které respektuje. Jenomže my lidé často nerespektujeme Boží zákon, a když nás postihne nějaké zlo, tak křičíme: Jak se Bůh na to může dívat? A Bůh nám může odpovídat: dívám se na to tak, jako jsem se díval, když jsi mně ignoroval, nestaral ses o ani mně, ani o svou nesmrtelnou duši.

Ano, Bůh dopouští zlo, protože nás nechce zbavit naší svobody. Protože ví, že naše svoboda patří k naší podstatě, bez ní bychom nebyli lidmi. A my jsme rádi svobodní. To ovšem nese sebou i riziko, že budeme páchat nepravosti.

Avšak Bůh i z mravního zla lidí, dokáže vytěžit dobro. Ve Starém zákoně čteme příběh o Josefovi, kterého jeho bratří prodali do Egypta. Když se tam stal vladařem a zachránil zemi před hladomorem, řekl svým bratřím: „vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro, aby zachoval naživu četný lid“. Apoštol Pavel praví: „těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“. Tomu, kdo opravdu miluje Boha, nic skutečně nemůže ublížit – i zlo, které vytrpí, napomůže k jeho duchovnímu růstu. Mučedník Tomáš Morus, kancléř anglického krále Jindřicha VIII., kterého král nechal popravit, protože odmítl souhlasit s jeho odpadem od církve, před svou popravou napsal své dceři: „nemůže se stát nic, co Bůh nechce. Takže cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti pro nás to nejlepší.“

Probojovat a protrpět se k takovému přesvědčení, které oduševňovalo srdce svatých mučedníků, není pro nás obyčejné lidi snadné. Avšak pevně věříme, že Bůh je Pánem světa a dějin, a že zamýšlí jen naše Dobro. Ve čtení jsme slyšeli: „Ty jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání … proto zbloudilé trestáš ponenáhlu, aby zbaveni své špatnosti věřili v tebe, Pane.“ Bůh ve své lásce na nás dopouští i šok bolesti, aby nás probudil k pokání. Teprve na konci, až skončí naše putování a částečné poznání a budeme vidět Boha „tváří v tvář“ plně poznáme cesty, kterými nás Bůh i přes dramata našeho života, dramata zla a hříchu vedl k našemu věčnému odpočinku, k naší věčné radosti, a pak i prožité nesnáze a bolesti budou důvodem našeho věčného chvalozpěvu a díkůvzdání.