31. neděle v mezidobí /cyklus A/
31. neděle v mezidobí /A/
V určitém slova smyslu jsme duchovními potomky křesťanů v Soluni, křesťanů, kterým je adresován list apoštola Pavla, z něhož jsme dnes četli. Vždyť právě ze Soluně k nám přišli naši věrozvěstové Cyril a Metoděj. Jistě mezi působením apoštola Pavla a svatými CM je hezká řada generací – duch prvních křesťanů v Soluni, duch Pavlův však, jak je vidět, přetrval generace. Soluňané apoštolovi zvlášť přirostli k srdci. Apoštol – který jindy dokázal být dosti příkrý a nešetřil přísnými výpady- ó vy pošetilí Galaťané, kdo vás to uhranul – v případě Soluňanů nešetří chválou, dokonce oplývá něžnostmi, u jinak drsného apoštola neobvyklými: „počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti; tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život.“ Nepřipomínají nám tato slova naše věrozvěsty, o nichž zpíváme v písni: „získali Kristu láskou národ celý“?
Co je důvodem chvály apoštola? Říká: „když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, vždyť jím skutečně je.“
To je myšlenka k zamyšlení pro nás: přijímáme slovo Boží skutečně jako Boží slovo, nebo jako jedno z mnoha slov, která denně slyšíme?Položme si otázku, jak je tomu u nás?
Dnešní člověk žije v záplavě slov. Ze všech stran doléhají na nás slova, slova, slova. Slova v rozhlase, v televizi, v novinách, v reklamách, slova podbízivá, vtíravá, slova, která se nás chtějí zmocnit, chtějí nás ovládat. Inflace slova nakonec působí, že slovo nebereme již vážně, že jsme nakonec hluší vůči slovu, že je už vůbec ani nevnímáme. Na druhé straně však víme, že slovo má moc povzbudit, ale také zabíjet, může probouzet naději, ale také zoufalství. Jestliže však otupíme vůči slovu, vystavujeme se nebezpečí, že sami budeme z úst lehkomyslně vypouštět slova, slova jejichž dosah si nebudeme uvědomovat. A že ztratíme smysl pro závažnost slova.
Slovo Boží však není slovo lidské. Lidská slova mají jen dočasnou platnost, slovo Boží je věčné. „Nebe i země pominou, ale má slova nepominou“ praví Pán.
V tzv. Proglasu, čili Předzpěvu k překladu čtyř evangelií sv Cyrila, čteme toto jeho poselství:
„Proto slyšte Slované slovo, slovo které od Boha přišlo,
Slovo jež krmi lidské duše,
Slovo jež sytí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha“.
To je poselství našich bratří, které k nám přišlo přes hranice věků: slyšte slovo, slyšte slovo Boží.
K tomuto slovu je třeba přistupovat jinak, než ke slovu pouze lidskému. Je třeba je přijmout s vírou. Jediným předpokladem, aby Boží slovo v nás přineslo svůj užitek je, přijmout je s vírou. Proto praví apoštol: „protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky“. A to je druhá myšlenka k zamyšlení – nejsme pouhými posluchači Božího slova? Ptejme se sami sebe, zda vyslechnuté Boží slovo v nás působí nějakou změnu v našem životě, v našem chování a jednání? Zda je na nás vidět, že jsme Boží slovo slyšeli? Připomeňme si, co jsme slyšeli před čtrnácti dny z téže epištoly apoštola Soluňanům, že naše „víra musí být účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše Krista vytrvalá“. Účinnost víry, obětavost lásky a vytrvalost naděje se rodí jen ze soustavného přijímání Božího slova, a nejenom přijímání, ale také z meditace, ze zbožného zamýšlení se nad Božím slovem.
Slyšeli jsme slovo Boží – slyšíme na konci každého přečteného úryvku z Písma sv. Vnímejme tuto větu ne pouze jako oznámení, konstatování, ale především jako výzvu: podle toho slova žij, jednej, uskutečňuj je ve svém životě. Amen.