Mezidobí 30.neděle (cyklus C)

Dva muži v chrámu, dva muži se modlí. Dva muži a tak rozdílní. Ten první, to je vzor solidnosti a serióznosti. A zbožnosti. Je to farizej. Farizeové byli v tehdejší židovské společnosti velmi vážení lidé. A snad i právem. Byli to přeci duchovní dědicové chasidů, oněch „zbožných“, kteří době makabejské kladli hrdinný odpor snahám učinit z židů pohany. Ten farizej se modlí a to, co říká, je pozoruhodné: „postím se dvakrát za týden a odvádím desátky ze všech svých příjmů.“ Slušný výkon. Ten druhý, to byl darebák. A ne ledajaký. Žádný malý lump. Byl to celník. Ve starších překladech čteme „publikán“. To znamená „veřejný hříšník“. Celník – to bylo to samé, co vyděrač, kolaborant, podvodník, tunelář. Někdo kdo spolupracoval s Římany, žil na úkor svých židovských spoluobčanů. Naše sympatie má rozhodně farizej a ne celník. Celník se sice bije v prsa, ale to jej v našich očích neospravedlňuje. Kdo je jednou darebáček, darebáčkem zůstane, tak smýšlíme my, poctiví lidé.

Co nás šokuje, je to, že Pán smýšlí úplně jinak. Příběh vyznívá v neprospěch solidního farizeje a ve prospěch darebáka, celníka. „Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus.“ Tak. Celník je ospravedlněn. To znamená je mu odpuštěno. Stal se opět čistým před Bohem. Jsme trochu nafouknutí, naše úzkoprsé povědomí o tom, co je spravedlivé a co ne, dostalo trochu na frak, ale nakonec souhlasíme. Bylo mu odpuštěno, protože litoval. My bychom mu sice tak snadno neodpustili, ale Bůh je milosrdný. To holt je taková jeho slabost.

S čím se však sotva dokážeme smířit je to, že farizeus odešel domů neospravedlněn. Cože? Vždyť on přece spravedlivý byl? Copak se nepostil, nejen že nikoho neokradl, ale dokonce odevzdával zcela dobrovolně desátky. Ten přece neměl zapotřebí, být ospravedlněn, ten přece spravedlivý již byl!!

No, někde u toho farizeje musí být zakopaný pes. Poslechněme si nejdříve znovu pozorně jeho slova: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník.“ Farizej se povyšuje nad ostatní lidi. Kdo jsou v jeho očích „ostatní lidé“? To jsou – cítíme, s jakou chutí to vypočítává – lupiči, podvodníci, cizoložníci – a tamhleten celník, no to je prototyp vší zkaženosti. Nenapadá ho, že „ostatní lidé“ to jsou třeba i ti normální poctiví lidé, kteří nejsou ani lupiči, ani podvodníci, ani celníci – ne, před ním, před farizejem, před jeho solidností, nikdo neobstojí, všechny kategorizuje, všechny hází do jednoho hrnce, jen on sám z toho davu vyčnívá, jako osamělý sloup spravedlnosti a čistoty.

Ten farizeus byl pyšný. A pýcha naprosto znehodnotila jeho solidnost a spravedlnost. Všechny jeho dobré skutky byly pouhým pozlátkem, které zakrývalo jeho tvrdost, jeho pohrdavý postoj vůči druhým.

Pýcha je hlavní hřích. Pýcha, nejenom zaujímá první místo v seznamu sedmera hlavních hříchů, ona je vlastně jádrem, základem každého hříchu. Můžeme říci, že bez pýchy by nebylo žádného dalšího hříchu. Co je to vlastně pýcha? Pýchu definujeme jako nezřízenou lásku k vlastní vznešenosti. Můžeme proto konstatovat, že pýcha je čirý egoismus, čili sobectví. Pýcha zná jen jedno jediné slovo, do kterého je přímo zamilovaná. Je to slovo „já“. Všechno se točí kolem vlastního „já“.

Písmo sv praví, že pýchou ďábla přišel hřích na tento svět. Ano, první hřích, to nebyl hřích lidí, to byl hřích andělů. A uvažme, kdo jsou andělé. Anděl nemá žádné tělo, žádné ruce, nohy, nebo křídla – to je jen jejich zobrazení, symbol – anděl, to je čirý duch, čirá nehmotná vůle a čirý rozum. Anděl to je bytost velmi vznešená. Nemůže hřešit nějakými tělesnými hříchy jako my – nemůže hřešit nestřídmostí, smilstvem, leností, pohodlností, chtivostí po majetku – to všechno jsou hříchy, které jsou jaksi pod úrovní anděla. Anděl může hřešit jen vůlí – tedy pýchou. Jeho hřích zněl: nebudu sloužit. Tedy ne Bůh – č. 1 a já č. 2. – ale „já, já“ č. 1!!

To je hřích odmítání Boha. To je ateismus v čisté podobě. Ano, ateismus, je odmítání Boha, aby člověk nebyl vázán, aby nemusel nikoho poslouchat, aby mohl být zcela nezávislý. Je to hřích pýchy v té ryzí formě. Nesmíme ovšem vinit z takové pýchy všechny dnešní ateisty. Tato „ďábelská“ pýcha se jistě vyskytovala u těch, kteří ateismus vymysleli, kteří ho uvedli do lidských myslí, kteří na něm vybudovali celé systémy vlády, a kteří si jím zdůvodnili ty nejhorší zločiny páchané na lidech, u dnešních ateistů, hraje hlavní roli výchova a nevědomost.

Jestliže pýcha ve vztahu k Bohu vede k odmítání Boha, má neméně zhoubný vliv i v mezilidských vztazích. Vidíme to na farizeovi – pohrdá druhými lidmi. Pohrdá nejen konkrétním celníkem, ale vlastně všemi lidmi. Pýcha narušuje mezilidské vztahy pohrdáním, povýšeností, podceňováním. Pýcha vede k uzavřenosti vůči druhým lidem. Ovšem ne každá uzavřenost je plodem pýchy. Často je to projev nesmělosti, obav, psychických indispozic.

Farizej sice neodmítá Boha, ale chvástá se před ním. Vypočítává mu své zásluhy. A to je snad ten nejhorší projev pýchy. On stojí před Bohem jako věřitel, nebo jako dobrodinec, který si něčím zavazuje Boha – ne jako ten, který je Bohem obdarován, neboť všechno dobré, co můžeme vykonat, je Jeho darem. Pro farizeje vlastně jeho náboženství je prostředkem k vlastnímu vyniknutí, víru a náboženství zapřahuje do kočáru své vlastní vznešenosti.

Farizej nemohl jít domů ospravedlněn, protože byl pyšný a ve své pýše setrval. Jeho vypočítané zásluhy byly pouhé zástěrky jeho pýchy a sebestřednosti. Celník odešel domů ospravedlněn. Byl sice darebou, ale dokázal se pokořit, dokázal litovat. Platí pravidlo: bez lítosti není odpuštění. Lítost a pýcha si však protiřečí. Pyšný nikdy nelituje a nekoná pokání. Konat pokání, znamená změnit smýšlení, zlomit v sobě pýchu. A to není tak snadné. Na tomto úskalí ztroskotal farizej, ale zachránil se celník. Budiž pokora i naší záchranou!!