30.neděle v mezidobí
30. neděle v mezidobí /A/
Děkovná mše sv za blahořečení papeže Jana Pavla II.
Shromáždili jsme se, abychom poděkovali za velký dar života papeže Jana Pavla II., který byl letos 1. května papežem Benediktem XVI. prohlášen za blahoslaveného, jehož liturgická památka připadá podle ustanovení sv Otce na 22. října. V kancionálu v modlitbě za papeže říkáme slova o papeži, že je „velkým darem světu a církvi“. Ano, papež je velkým darem Božím, ať už se papež jmenuje Pavel nebo Benedikt nebo Jan – každý papež. Svět i církev potřebují otce – otce celého světa, nejvyšší otcovskou autoritu pro všechny lidi. Kdo může být takovou autoritou? Nikdo, kdo si tuto moc osobuje sám. Jen ten, kdo ji má od Krista, Vykupitele a Pána! Od něho ji má apoštol Petr a jeho nástupcové. Jestliže papež je velkým darem Božím, o Janu Pavlu to platilo dvojnásobně – on byl tím darem nejen vykonáváním svého úřadu, ale i jako člověk – osobně.
Karol Wojtyla se narodil 18. května 1920 ve Wadowicích jako syn polského důstojníka. V věku devíti let ztratil maminku, ve 20 letech byl již zcela sirotkem – jeho starší bratr Edmund, se jako lékař nakazil v nemocnici a zemřel, náhle zemřel i jeho otec. Jako chlapec rád hrál fotbal, vynikal především jako brankář, ve Wadovicích, kde byla silná židovská komunita se často utkávali družstva křesťanů a židů v přátelských utkáních. V tomto období mají své kořeny jeho přátelské vztahy židovskými spoluobčany, které pěstoval i jako papež. Za války musel pracovat jako nasazený dělník v chemické továrně Solway a v kamenolomu. Utrpěl i těžký úraz, když jej srazilo německé auto. V roce 1942 potají vstoupil do ilegálního semináře, angažoval se při záchraně židů, mezi jinými také 14leté židovské dívky Edity Zierové, která uprchla z koncentračního tábora a kterou nalezl zhroucenou na nádraží. Karol jí pomohl nalézt úkryt v Krakově a zachránil ji tím život.
Když skončila válka, skončila také potřeba se skrývat, a Karol byl 1. listopadu r. 1946 na Slavnost Všech svatých v katedrále na Wavelu vysvěcen na kněze. Pokračoval ve svých studiích v Římě, odkud se vrátil v létě 1948 po obhájení doktorské práce a pracoval nejdříve jako duchovní správce v malé vesnici Niegovice. Když nastoupil na své první pastorační místo, následoval příkladu sv Jana Marie Vianneye, faráře arského, poklekl a políbil zemi. Na venkově však dlouho nepobyl: od r. 1949 působil již v Krakově jako kněz u sv Floriána a vyučoval na universitě. Shromaždoval kolem sebe mládež, učil je filosofii a teologii, vytvořil „rodinku“ čítající až 200 členů, kromě intelektuální činnosti se věnovali i sportu – v zimě lyžování a v létě sjížděli řeky na kajaku. Publikoval teologická a filosofická díla, básně a divadelní hry. 4. července jej při výletě na kajaku zastihla zpráva, že byl jmenován světícím biskupem v Krakově, a na biskupa byl vysvěcen 28. září 1958. aktivně se jako biskup účastnil II. Vatikánského koncilu. V r. 1964 byl jmenován krakovským arcibiskupem, 1967 kardinálem. Neochvějně hájil práva církve proti komunistickému režimu, prosadil budování nových chrámů na krakovských dělnických předměstích.
16. říjen 1978 byl historickým dnem, který měl rozhodující význam pro dějiny poslední čtvrtiny 20. století. Po 455 letech byl opět zvolen papež neital – Polák Karol Wojtyla, který po svém předchůdci přijal jméno Jan Pavel II. Jako papež vydal 14 encyklik, vyhlásil blahoslavenými 1340 křesťanů, mezi nimi i posledního rakouského císaře a českého krále Karla Habsburka, svatořečil 483 svatých, mezi nimi i naši sv Anežku, Jana Sarkandra a svatou Zdislavu, papežem byl 26 let a 168 dní, byl to třetí nejdelší pontifikát v dějinách. Navštívil 129 zemí, jeho cesty obnášely 1 100 000 km, žádná osobnost v dějinách neshromáždila kolem sebe takové zástupy lidí jako on – při Světovém dnu mládeže v Manile sloužil mši sv pro 5 milionů účastníků. Jeho druhá pastorační návštěva patřila jeho polské vlasti, kterou navštívil po prvé jako papež v roce 1979. Nadšení Poláků při jeho návštěvě nakonec vyústilo v dělnické odborové hnutí Solidarita, které předznamenalo pád komunismu. Celý svět oblétly tehdy fotografie polských dělníků, kteří za branami gdaňských loděnic stály frontu u polní zpovědnice. Stávka, polní mše sv a zpověď – to tvořilo jedno – ti lidé věděli, že riskují své životy svůj boj však prožívali duchovně. Mnozí z nich padli, mezi nimi i polský kněz, Jerzy Popeliuszko. Ani sv Otec nezůstal ušetřen: 13. května 1981 jej zasáhl kulky najatého atentátníka na svatopetrském náměstí. Byl to výroční den zjevení ve Fatimě, a Panna Maria, jak se sám vyjádřil papež, odvedla dráhu kulky tak, že nebyly zasaženy životní orgány a papež v kritickém stavu atentát přežil. Po svém vyléčení Sv Otec navštívil atentátníka Ali Agcu ve vězení, setrval s ním ve 20 minutovém rozhoru a odpustil mu. O své návštěvě prohlásil papež: „o čem jsme spolu hovořili zůstane tajemstvím mezi námi dvěma. Mluvil jsem s ním jako s bratrem, kterému jsem odpustil a který má mou plnou důvěru“.
Na papežský stolec nastoupil jako muž v plné síle a svěžesti, jako sportovec, horolezec a atlet, jeho poslední roky však byly poznamenány vyčerpaností a nemocemi. A právě jako kmet, který již sotva chodil, poznamenaný bolestí, svým příkladem a vyzařováním otevíral lidská srdce. Jeho poslední setkání se zástupy mladých v Kanadě ve Vancouveru bylo snad to nejdojemnější a nejhlubší. Zemřel 2. dubna 2005 o Kněžské a mariánské sobotě v předvečer svátku Božího milosrdenství, který na popud sestry Faustiny ustanovil. Jeho pohřeb 7. dubna 2005 byl největší událostí tohoto druhu v dějinách, nikdy předtím se nesešlo tolik státníků a hlav států na jednom místě, jako tehdy. Letos jej sv Otec 1. května na základě zázračného uzdravení sestry Marie Simon Pierre z Parkinsonovy choroby zařadil mezi blahoslavené církve.
Hlavní specifika jeho působení byla hluboká úcta k Panně Marii a zdůraznění úcty k životu od početí až po přirozenou smrt. Jedna z jeho nejobsáhlejších encyklik se jmenuje Evangelium života, kde zvlášť zdůrazňuje nedotknutelnost života. My dnes děkujeme za jeho život a příklad. Chtěli bychom jej brzy uctívat nejen jako blahoslaveného, ale jako svatého. To záleží snad i na nás – jak mu svou důvěrou dáme příležitost, aby se za nás přimluvil, kde selhávají lidské možnosti a síly.