Mezidobí 03.neděle (cyklus C)

Položíme-li křesťanovi otázku, která kniha je pro něj nejdůležitější, čekáme právem odpověď: evangelium. Víme, že evangelium obsahuje pro nás to nejpodstatnější: život a učení našeho Spasitele Ježíše Krista. Někdo může namítnout, proč hovoříme o evangeliu, když máme přece čtyři evangelia, podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. To je pravda, hovoříme však o jednom evangeliu, o jedné radostné, dobré zprávě, která k nám přišla ve čtyřech verzích, ve čtyřech podobách, právě zmíněných evangelií.

Mohou se nám hlavou honit myšlenky, proč to Duch sv tak zařídil, že byla sepsána čtyři evangelia a právě čtyři, ne víc a ne méně, a proč nestačilo třeba jen jedno? Když se nad tím hlouběji zamyslíme, může obdivovat moudrost Boží. Kristův život a jeho dílo, to je takové bohatství myšlenek, taková hloubka, že nemůžeme být vyjádřeno jediným literárním dílem, jedním pohledem. Je třeba vícero svědků, kteří by na tyto skutečnosti hleděli z různých zorných úhlů, kteří by je zvěstovali do různých prostředí, kteří by ztělesňovali různé tradice. A to je dáno v případě evangelií – mezi evangelisty panuje vzácná shoda, co se týká všeho podstatného, ale také rozdílnost v přístupech a předávání: Marek se více soustřeďuje na Kristovy činy, Matouš píše pro židy a sepisuje to, co židy zajímalo a čemu rozuměli, ukazuje nám Krista zakotveného v židovském prostředí, píše pro obyvatele palestinských křesťanských obcí, Lukáš zase píše pro křesťany obrácené z pohanství, pro Řeky a Římany. Nakonec píše své evangelium Jan, a ten se od ostatních evangelistů nejvíce liší, protože jeho evangelium více vyzdvihuje skutečnosti duchovní, zdůrazňuje Kristovu božskou stránku, pomíjí to, o čem psali jeho předchůdci a doplňuje právě tu duchovní stránku. Zatímco první tři evangelisté – Matouš, Marek, Lukáš – takzvaní synoptici – předkládají především Kristova podobenství, která Spasitel hlásal prostému lidu, Jan nám předkládá Jeho hluboké duchovní řeči, která pronášel v úzkém okruhu svých nejvěrnějších učedníků.

A tak můžeme říci, že evangelium ve své čtveré podobě se vyznačuje určitou barevností. Kanonická evangelia jsou čtyři. Všechny ostatní pozdější spisy, které si také přisvojují název evangelium – třeba takzvané evangelium Tomášovo, Jakubovo – zdůrazňuji úmyslně takzvané – jsou pouhé apokryfy, určitým způsobem podvrhy, legendy a církev je proto neuznala. Pravá jsou čtyři. I to číslo 4 je symbolické – můžeme myslet na 4 světové strany, na skutečnost, že evangelium se šíří po celém světě, na sever, na jih, východ a západ. Toto nalezlo i své vyjádření v liturgii, která se užívala před koncilem. Kněžiště bylo orientováno vždy na východ – ke Kristu k vycházejícímu slunci, kněz sloužil mši sv ke Kristu – směrem na Východ, oltář měl epištolní stranu, to byla vpravo – směrem na jih, tam se četla epištola, z listů apoštolů, tím se vyjadřovalo, že zvěst apoštolů k nám přišla z jižních krajin, evangelium se četlo směrem na sever, kde sídlilo pohanství, pohanským národům mělo být hlásáno evangelium. Tato symbolika se obrácením oltářů, jejich přeměnou v obětní stoly obrácené k lidu ztratila.

Evangelia vznikala ve třech fázích. První fáze bylo evangelium samé – byl to sám Kristus, který žil, působil, hlásal, uzdravoval, trpěl a vstal z mrtvých. Toto živé evangelium skončilo Kristovým Nanebevstoupením. Nastala fáze druhá – ústní hlásání apoštolů. Této fázi říkáme kérygma – tedy hlásání. V této fázi se evangelium šířilo od úst k ústům, od obce k obci, nejprve apoštoly, ale záhy i dalšími hlasateli, jako byli třeba Apolos, Barnabáš, Marek a Lukáš.

V třetí fázi se evangelium sepisovalo. Byla to fáze sepisování evangelií. Nejdříve vznikala evangelia synoptická. První stručné evangelium zapsal průvodce apoštola Petra Marek. Toto evangelium protože bylo vlastně evangeliem Petrovým, požívalo velké úcty, a proto se jeho základního schématu přidržovali i další evangelisté Matouš a Lukáš. Vedle Markova evangelia vznikala sbírka zapsaných Ježíšových výroků, takzv. Q – Pramen, z níž čerpali Ježíšova slova Matouš a Lukáš. Tak vznikla synoptická evangelia, synoptická podle řeckého slova synopse – tří sloupců, které je možno postavit vedle sebe.

Tyto skutečnosti nám přibližuje evangelista Lukáš v dnešním evangeliu: „už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky – a tak, když jsem všechno od počátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu.“ Kdo byl ten Teofil, kterému Lukáš věnuje své evangelium. Snad konkrétní křesťan, který se tak jmenoval, snad je to jméno obecné, symbolické – Teofil – znamená Bohumil, ten kdo miluje Boha. Tedy těm, kteří milují, čili hledají Boha, je adresováno evangelium. Nám všem, křesťanům je adresováno. Proč? „Aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen“. Teofil tu nauku znal zatím jen z ústních podání. Nyní ji dostal černé na bílém. Co je napsané, to je trvalé.

Evangelium je pro nás, po eucharistii tím nejcennějším pokladem. Je slovem života, slovem zapsaným spolehlivými lidmi, slovem na které je spolehnutí, slovem Božím. O něm vydává svědectví anglický spisovatel Charles Dickens, když píše v dopise svému synovi: „ Obracím tvou pozornost na nekonečnou cenu Nového zákona a povzbuzuji tě ke čtení této knihy jako dobrého průvodce v životě. Sám jsem na to dbal po celý svůj život. i tobě jsem se snažil ještě jako dítěti učinit Nový zákon srozumitelným a drahým. Ať ti Bůh žehná. Tvůj milující otec“