3. neděle v mezidobí, cyklus B

3. neděle v mezidobí /B/

V evangeliu jsme slyšeli, jak Pán povolal své první apoštoly: Ondřeje a jeho bratra Šimona Petra, syny Zebedeovy, Jakuba a Jana. Povolal je od jejich sítí a řekl jim: „pojďte  za mnou a udělám z vás rybáře lidí“. Rybáři lovili tehdy do sítí – do sítí zahrnovali, shromažďovali ryby z jezera. Pán Ježíš jim praví“ „od této chvíle budete shromažďovat ne ryby do sítí, ale lidi do mé církve“. Co je to Církev? Původní význam tohoto slova, v hebrejštině qahal, v řečtině ekklesia neznamená nic jiného než „svolání“ čili shromáždění svolaných lidí. Církev je tedy shromáždění, společenství lidí, kteří uposlechli Boží volání a shromáždili se do jednoho velkého, celý svět obepínajícího společenství.

Členy církve jsme se stali na základě Božího povolání. To Bůh sám nás povolal do své církve. První křesťané říkali, že svět byl stvořen vzhledem k církvi. A měli pravdu. Bůh stvořil svět pro lidi a chtěl, aby lidé žili s ním a měli účast na Jeho životě. Tato účast se uskutečňuje právě svoláním lidí do církve. Církev je cílem všech věcí. Jeden učenec prvního období církve, Sv Klement Alexandrijský pravil: „Božím činem je stvoření světa, Jeho úmyslem je však spása člověka, a ta se nazývá církev.“

Dnes se lidé domnívají, že mohou věřit v Boha a to zcela individuálním způsobem, že si mohou utvořit svou vlastní víru a tou pak dojít spásy. To je však velký a tragický omyl. Souvisí s tím, že dnešní člověk má negativní historickou zkušenost s institucemi, stranami apod. a proto se uchyluje k individualismu. Individualismus však v životě víry nemá žádné oprávnění. Bůh nevolá člověka ke spáse jako individuum, ale povolává ho do společenství. Tak tomu bylo již ve Starém zákoně. Bůh povolal spravedlivého Abraháma a slíbil mu, že se stane praotcem „velikého národa“. Bůh si vyvolil izraelský národ, který se stal nositelem zaslíbení. S izraelským národem Bůh uzavřel smlouvu, a když Izraelité smlouvu porušovali, Bůh jim posílal proroky, kteří je nabádali k obrácení a ohlašovali novou a věčnou smlouvu.

Ježíš začal vytvářet svou církev, když začal hlásat radostnou zvěst o Božím království. V evangelium jsme slyšeli, že Kristovo hlásání v Galileji spočívalo ve zvěsti: „naplnil se čas a přiblížilo se Boží království“ – jinými slovy – nastal čas k tomu se rozhodnout, nastává Boží vláda. Ti všichni, kteří se rozhodli přijmout Ježíšovo slovo, přijali samo Boží království a vytvořili „malé stádce“ těch, které Ježíš shromáždil kolem sebe a jimž On sám se stal pastýřem. Toto „malé stádce“ se stalo základem Jeho církve, své církvi dal Kristus také strukturu. Věděl, že každé lidské společenství, aby se nerozpadlo, musí mít strukturu, řád a vládu: proto ustanovil Dvanáct apoštolů v čele s Petrem jako základ budoucí hierarchické struktury své církve.

Církev se zrodila na kříži z naprostého sebeobětování našeho Spasitele. Apoštol Pavel praví v listě Efesanům, že Kristus si zamiloval svou Církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil, a chtěl, aby Církev byla zářící, bez poskvrny, byla svatá a bez vady. Krev a voda, které na kříži vytekly z Kristova probodeného boku naznačují tajemství církve, naznačují dvě základní svátosti, z nichž Církev žije: totiž křest a eucharistii.

Na svou cestu dějinami se Církev vydala v den, kdy na apoštoly sestoupil Duch sv, v den Letnic. Zrodila se na Velký pátek na Kříži, vystoupila do světa v den Letnic a od té doby v síle Ducha sv a podporována Jeho dary svědčí o Kristu.

Církev zde na zemi nazýváme církví putující, nebo také církví bojující. Je stále na cestě ke svému cíli, putuje bouřemi časů, bojuje s různými protivenstvími a těžkostmi, s projevy nepřátelství ze všech stran, i se slabostí a zradou svých vlastních členů. Ano, slabí a hříšní členové církve ji zatížily mnohými chybami a hříchy. To je ten balast, který Církev nese, balast dějin, i balast náš, který ji tolik zatěžuje a znetvořuje její obraz v očích lidí. Avšak Církev jako taková je svatá – neboť svatý je Ten, jenž je jejím Původcem a Zakladatelem – Kristus, svaté je její učeni a její svátosti, hříšní a chybující jsou pouze její členové. Avšak i hříchy těch nehodných jsou bohatě vyváženy zásluhami a svatostí mnohých světců a světic, kteří jsou po Kristu a Panně Marii její nejkrásnější ozdobou.

Církev bude dovršena až v nebeské slávě. Dosud putuje mezi pronásledováními světa a útěchami Boha. K jejímu dovršení dojde až po mnoha zkouškách.

My všichni máme účast na tomto putování a boji Církve. My všichni máme ale také před očima cíl, ke kterému jsme všichni, počínaje Adamem, přes spravedlivého Ábela až po posledního vyvoleného povoláni, totiž ke všeobecnému shromáždění všech vyvolených v království Otce. Naše věrnost církvi putující je zárukou našeho budoucího života ve společenství církve vítězné. Amen.