Mezidobí 03.neděle (cyklus A)

Minulou neděli jsme vstoupili do liturgického mezidobí, jehož první část končí v úterý před Popeleční středou – letos je Popeleční středa 9. března – a pokračuje po Slavnosti Seslání Ducha Sv – 13. června. Letos slavíme rok A, tzn., že o běžných nedělích čteme z evangelia podle Matouše.

Dnešní evangelní čtení nás uvádí do situace začátku veřejného působení Páně. Evangelista Matouš nás informuje o tom, že Pán začal veřejně působit až po zatčení Jana Křtitele. Vidíme, jak je Pán taktní – nechtěl veřejně vystupovat, dokud kázal Jan Křtitel – nechtěl svého Předchůdce jakoby odstavit stranou, nechtěl křížit jeho působení – až po jeho odchodu navázal na jeho činnost. A na samém začátku svého působení povolal apoštoly. Tato skutečnost nám napovídá, jakou důležitost Pán přisuzoval apoštolům. Na nich chtěl vybudovat svou budoucí církev. Proto také veškerou svou péči věnoval výchově apoštolů. Říká Petrovi a Ondřejovi: „Pojďte za mnou, učiním z vás rybáře lidí.“ Abychom tato slova dobře pochopili, musíme si uvědomit, jak ti rybáři lovili: ne na udici, jednotlivé ryby, ale do sítě. Do té sítě je shromáždili. Jinými slovy, Pán těm rybářům řekl: od této chvíle budete shromažďovat lidi.  Nebudete je „chytat“ na udici, ale učiníte z nich „shromáždění“ – to řecké slovo pro církev - „ekklésia“  - vyjadřuje právě toto „shromáždění. Církev je tedy komunita, „shromáždění“ lidí, kteří jdou za Kristem, kteří jsou shromážděni působením apoštolů.

Úkolem apoštolů je tedy shromažďovat lidi do církve. To vyjadřuje i výraz „apoštol“, který znamená „poslaný“. Pán Ježíš to jasně vyjádřil: „jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás“. Pán Ježíš také nepřišel na svět svévolně, ale byl poslán svým Otcem. Stejně tak i apoštolové přijímají své poslání od Pána Ježíše, potažmo tedy od nebeského Otce. Služba apoštolů je pokračováním poslání samotného Krista. Proto jim řekl: „kdo vás přijímá, mne přijímá“.

V poslání apoštolů je nepřenosný prvek. Ten spočívá v tom, že byli živými svědky Kristova Vzkříšení. Že byli základy církve. Avšak jejich smrtí jejich poslání neskončilo. Jejich poslání zahrnovalo v sobě i trvalý prvek, který měl pokračovat po jejich odchodu z tohoto světa. Když apoštolové zemřeli, zemřeli sice bezprostřední svědkové, kteří se dotýkali vzkříšeného Krista, ale toto svědectví mělo žít dál. Jejich působení mělo pokračovat. Kristus jim také svěřil svátosti: při Poslední večeři jim svěřil eucharistii, v den Vzkříšení jim odevzdal moc lidem odpouštět hříchy, před Nanebevstoupením jim přikázal křtít. Mělo toto všechno skončit jejich mučednickou smrtí? Jak by bylo postaráno o další generace křesťanů? Pán rozhodně neměl v úmyslu své působení omezit na jednu generaci. Apoštolům přece řekl: „já jsem s vámi, až do skonání věků“. Božské poslání, které svěřil apoštolům, mělo trvat až do konce světa. Mělo až do konce světa pokračovat v církvi, v církvi o které Pán řekl: „mocnosti pekla ji nepřemohou“, nebo jak toto slovo překládá Jeruzalémská bible zajímavým překladem: „brány podsvětí před ní neobstojí“.

Apoštolové věděli, že jejich smrtí jejich působení skončit nemůže. Že musí pokračovat dál. Proto si již během svého života vyvolili spolupracovníky, kterým vzkládáním rukou předali svůj úřad. Tito jejich nástupci sice již nebyli „apoštolové“ v původním slova smyslu, nebyli již bezprostředními svědky Kristova Vzkříšení, ale jejich úkolem bylo předávat dál, co od apoštolů převzali – Kristovo učení, svědectví o jeho životě, smrti a Vzkříšení a jeho svátosti, především křest a eucharistii.

Mužům, kterým apoštolové předali své poslání, se od počátku, za života apoštolů, říkalo „presbyteři“, čili „starší“, kteří byli představení jednotlivých církevních obcí, které apoštolové založili. Byli jimi například apoštolem Pavlem ustanovení Timotej v Efesu a Titus na Krétě. Později se ustálil název „biskup“.

Úřad apoštolů trvá dál v poslání biskupů, a jejich pomocníků kněží, úřad apoštola Petra, trvá v úřadu biskupa, který je jeho nástupcem v Římě, kde Petr před svou mučednickou smrtí působil.

„Věřím v jednu svatou, katolickou a apoštolskou církev“. Církev je katolická, protože je apoštolská, zůstává ve společenství víry, kterou od Pána převzali apoštolové, a kterou další generace převzaly od nástupce apoštola Petra a od biskupů. Celá Církev je apoštolská, tzn. „poslaná“, všichni členové církve se podílejí na tomto poslání, i když různým způsobem. V této souvislosti je zajímavé si připomenout, že náš název pro slavení eucharistie, čili mše sv, se odvozuje od latinského výrazu „misio“, mise, čili „poslání“. Slova, kterými kněz nebo jáhen věřící propouští na konci slavení: Jděte ve jménu Páně, vyjadřují poslání – pověření vydávat svědectví Kristu – v rodině, v práci, vůči dětem, vnukům. Jinými slovy, kněz vám říká: nyní jste čerpali ze slova Božího, z eucharistie, čerpali jste světlo a duchovní posilu, a nyní jděte, jste posláni, abyste to, co jste načerpali, šířili dál, abyste byli apoštoly.

Jak můžeme být apoštoly? Tak si možná někdo malomyslně povzdychne. Vždyť jsem rád, když sám tak nějak jako křesťan v tomto světě obstojím. „Mocnosti pekla před ní neobstojí“ praví Pán o církvi. Nemusíme mít strach, jsme-li spojení s Kristem, zloba pekla před námi neobstojí.  Křesťan, který žije v opravdovém spojení s Pánem, se dokáže postavit tomuto světu.  Svým zcela přirozeným, nenuceným postojem, dokáže být ve svém prostředí radostným a přesvědčivým apoštolem.

Jak však může být apoštolem, poslaným, kdo poslání nepřijímá, kdo se vyhýbá slavení eucharistie, kdo neupevňuje své spojení s Pánem? Nedivme se pak, že je naše křesťanství slabé, neúčinné a nepřesvědčivé! Nedivme se, že nejsme schopni předávat, pokud sami nepřijímáme! Ano, přesvědčivost a účinnost našeho křesťanství zcela závisí na našem spojení s Kristem. Jiné cesty není. „Beze mě nemůže nic činit“, říká Spasitel. Bez Krista neobstojíme. Neobstojíme před světem, jeho často nemilosrdným soudem. 

A přece Kristus nám říká: budete-li mít víru jako hořčičné zrnko, i stromy budete přesazovat třeba i do moře. I nemožné dokážete. Stačí věřit. Apoštolové prosili Pána: Pane, dej nám více víry“. Nyní při Vyznání víry, prosme, aby naše víry stále rostla a upevňovala se.