Postní 3.neděle (cyklus C)

V evangeliu jsme slyšeli varovná slova Pána Ježíše. Hovoří o dvou katastrofách, které se tehdy přihodily: o masakru v chrámě a zřícení věže, která pohřbila řadu lidí. Lidé si kladli otázku, zda ti, které toto neštěstí potkalo, nebyli nějací velcí hříšníci. Pán říká, že nikoliv, že nelze z toho, že někoho potká neštěstí vyvodit závěr, že se něčím provinil, že je trestán, může se jednat také o zkoušku, nebo Boží záměr, jehož smysl nám je dosud utajen, zároveň však praví: jestliže se neobrátíte, všichni právě tak zahynete. Předkládá podobenství o neplodném fíkovníku, neplodný fíkovník je obrazem člověka, který nežije správně, nekoná dobro, hospodář na přímluvu vinaře, dává tomu neplodnému stromu ještě lhůtu – Boží milosrdenství nám vyměřuje lhůtu k obrácení, k nápravě.

Obrácení, náprava se uskutečňují ve svátosti smíření. Řekli jsme si minulou neděli, že chceme-li aby nám tato svátost přinesla užitek, musíme ji přijmout co nejopravdověji, pouze upřímnost a opravdovost dosáhne velké milosti odpuštění.

Na svátost smíření se připravujeme nejdřív zpytováním svědomí. Pokud jsme nebyli u svátosti smíření delší dobu, musíme zpytování svědomí věnovat větší péči. Na začátku si musíme položit několik otázek: kdy jsme byli naposled u svaté zpovědi? Zda poslední svatá zpověď byla platná – zda jsme úmyslně nezamlčeli nějaký těžký hřích. Jaké konkrétní předsevzetí jsme si umínili při poslední svaté zpovědi? Zda došlo v té věci k nějakému aspoň částečnému zlepšení, pokroku. Pak přistupme k vlastnímu zpytování svědomí. Můžeme použít Desatero a církevní přikázání. Zde bychom měli postupovat od závažnějšího k méně závažnému. Nejdříve bychom měli svou pozornost zaměřit na případné těžké hříchy. Potom na hříchy lehké. Podobně bychom se měli i zpovídat – začít zpravidla tím, co nás nejvíce tíží. Tak jako když doma konáme úklid, odstraníme nejdříve bláto, suť, hrubou špínu, teprve potom jemný prach. Kdo bude utírat prach, když se na zemi válí suť? Ano na zpytování svědomí hodně záleží. Věřte tomu, hrůzu v knězi neprobouzí kajícník, který má třeba i kapitální hříchy, ale kajícník, který není vůbec nebo velmi povrchně připravený. Při zpytování svědomí se nezaměřujeme jen na své skutky, ale i na poslední dvě přikázání desatera, která začínají slovem „Nepožádáš“, která se týkají našich žádostí, našeho chtění, našich dobrovolných myšlenek a záměrů.

Po zpytování svědomí by mělo následovat vzbuzení lítosti. Lítost je, jak pravil filozof Max Scheler, tou nejrevolučnější silou v dějinách lidstva. Snad měl i pravdu. Všechny ostatní revoluce se snažily měnit druhé lidi, a to většinou spočívalo v násilí a sekání hlav, lítost však spočívá v tom, že člověk chce změnit sebe sama. A to je ta pravá cesta pokroku.

Pro přijetí svátosti smíření však nestačí ledajaká lítost. Zločinec ve vězení také lituje, ale většinou lituje sebe, že se nechal chytit. Pravá lítost nelituje sebe, ale lituje toho zla. To, že člověk trpí, toho kajícník, skutečný kajícník nelituje. Vzorem pravé lítosti je modlitba Danielova, kterou jsme slyšeli minulé pondělí ve čtení. „ Zhřešili jsme, provinili jsme se, jednali jsme bezbožně“ se vyznává prorok jménem svých souvěrců. Uznává, že trest vyhnanství, si zasloužili: „ tobě Pane, sluší přiznat spravedlnost, nám však hanbu na tváři.“

Lítost je dvojího druhu, dokonalá nebo nedokonalá. Dokonalá lítost vyvěrá z lásky k Bohu. Člověk lituje svých hříchů, protože miluje Boha a je mu líto, že ho urazil a porušil vztah k němu. Taká lítost odstraňuje z duše všední hříchy, odpouští i těžké hříchy, pokud má člověk pevný úmysl, se z nich vyzpovídat, jakmile to bude možné. A to je pro naši spásu důležité: zůstávat ve stavu smrtelného hříchu, představuje skutečně smrtelné nebezpečí. Co když se člověk ocitne v takovém stavu v náhlém nebezpečí smrti a není možnost dosáhnout včas kněze, který by udělil svátost smíření. Zde člověka může zachránit dokonalá lítost. Proto se snažme, jsme-li v blízkosti umírajícího, pomoci mu probudit dokonalou lítost. Nedokonalá lítost, je také Božím darem. Člověka motivuje k lítosti ošklivost hříchu a strach před věčným zavržením. Taková lítost je ovšem nedokonalá, sama o sobě nestačí k tomu, aby člověku mohl být odpuštěn hřích. Jestliže však člověk s touto nedokonalou lítostí přijme svátost smíření, svátost doplní svou silou, co je v duši člověka nedostatečné a nedokonalé, a člověk tak dosáhne odpuštění.

Bylo by ovšem velkou chybou, spoléhat se na dokonalou lítost v okamžiku smrti. Tato lítost je sama o sobě velkým Božím darem. Člověk, který žije lehkomyslně, nemůže spoléhat, že mu bude v posledním okamžiku udělena.

Zda je lítost skutečná, pozná člověk sám podle opravdového předsevzetí. Když člověk něčeho lituje, už se toho nechce dopustit. To platí ve všech oblastech života. Když uděláme nějakou technickou chybu, a něco pokazíme, litujeme toho, chytáme se za hlavu, a víme, že si na to příště dáme pozor. Jinak tomu nemůže být ani v oblasti duchovní. Když něčeho litujeme, už se toho nechceme dopustit. Z toho je zřejmé, že někdo, kdo žije v situaci hříchu, v hříšném stavu, nemůže přistupovat ke svátostem, dokud účinně tuto situaci neukončí.

Zpověď je obžaloba. Při zpovědi je kajícník žalobcem, kněz soudcem. Kajícník na sebe žaluje, ne proto, aby byl odsouzen, ale aby mu bylo odpuštěno. Tridentský koncil, ve svých dogmatech stanovil, že je nezbytné, aby kajícník uvedl ve svátosti smíření všechny své těžké hříchy, co do druhu i co do počtu. Co do druhu: to znamená, aby uvedl druh hříchu, a ne pouze jakési obecné konstatování. Nestačí proto říct „hřešil jsem proti 7. přikázání“ ale je třeba říct: „odcizil jsem tolik a tolik, to a to“. Co do počtu: kajícník má říct, kolikrát se těžký hřích stal: kolikrát vlastní vinou zanedbal nedělní mši sv., není-li schopen uvést přesný počet, je povinen říct přibližný: vynechal jsem mši sv asi jednou za měsíc apod. Koncil také praví, že je třeba se vyznat i z hříchů proti 9. a 10. přikázání, tedy z žádostí a myšlenek, „protože tyto hříchy zraňují duši mnohem závažněji a jsou mnohem nebezpečnější než ty spáchané veřejně“.

O úplnosti vyznání říká koncil, že křesťané, kteří se snaží vyznat ze všech svých těžkých hříchů, je bezpochyby předloží Božímu milosrdenství, aby dosáhli odpuštění, avšak ti, kdo vědomě nějaký těžký hřích zamlčují, jednají, jako by nic nepředložili Boží dobrotě a nic jim není odpuštěno. Kdo ve zpovědi zamlčel těžký hřích, zpovídal se neplatně, a musí opakovat všechny zpovědi, od poslední platné zpovědi. Kdo po celý život úmyslně zamlčoval byť jen jeden těžký hřích, je povinen vykonat životní svatou zpověď, za celý život.

Podle církevního přikázání, je každý věřící, který již dosáhl užívání rozumu, povinen se vyznat alespoň jednou za rok ze svých těžkých hříchů. Těžké hříchy je člověk povinen ve svátosti smíření vyznat před svatým přijímáním, církev doporučuje však zpovídat se i z lehkých hříchů, protože ve svátosti smíření člověk dosahuje snáze odpuštění, vychovává své svědomí, svátost smíření jej ochraňuje, aby neupadl do povrchnosti.

Když někdo řekne „já se nemusím zpovídat, z čeho bych se zpovídal“, nevydává tím o sobě svědectví o své bezúhonnosti, ale spíše o své povrchnosti. Takový člověk by se měl opravdu nad sebou zamyslet, a měl by si určité věci znovu lépe prostudovat.

Svatý Augustin praví o svaté zpovědi: „ když tě začne mrzet, cos vykonal, tehdy začínají tvé dobré skutky, protože jsi odsoudil své špatné skutky. Dobré skutky začínají uznáním špatných skutků. Konáš pravdu a přicházíš ke světlu.“