Adventní 3.neděle (cyklus C)

V dnešním evangeliu se setkáváme opět s postavou pro dobu adventní zcela typickou se sv Janem Křtitelem. Jméno Jan – Bůh je milostivý – dostal Jan již před svým početím od anděla. Druhý název Křtitel, mu dal lid na základě jeho činnosti v poušti, kdy jako kazatel kajícnosti uděloval kajícníkům křest pokání. Janův křest navazoval na starou židovskou tradici. Dodnes mají komunity židů tazv. mikve , tj rituální lázně, do nichž vstupují, aby se očistili, když se poskvrní něčím nečistým. Vyjadřují tím symbolicky svou touhu po čistotě duše, po čistotě vnitřního člověka. Člověk se někdy cítí nečistým, poskvrněným, a to nejen po té fyzické stránce. Jestliže se člověk cítí nečistým, je to známkou, že v něm ještě neuhasilo zcela mravní vědomí, svědomí. Ve knize proroka Izaiáše čteme, že když prorok uzřel velebnost Hospodina v chrámě, zvolal: „Běda mi, jsem člověk nečistých rtů a uprostřed národa nečistých rtů bydlím, a uzřel jsem Hospodina zástupů“. Vyjadřuje pocit člověka, který je si vědom své nečistoty, pocit nehodnosti, tváří v tvář před Bohem.

Starozákonní očistné obřady vyjadřovaly především tento pocit, postoj člověka před Bohem. V době pozdější se na původní pozapomnělo, a z očistných koupelí se stal pouhá formální, rituální obřad. Jan Křtitel tomuto obřadu vrátil svůj původní význam. Jeho křest byl křtem pokání. Člověk tím, že vstoupil do vody, nechal se nejen omýt, ale i potopit, vyjádřil, že toho starého člověka, s jeho hříchy, s jeho špatností, chce utopit, že chce vystoupit jako nový, obnovený člověk. Tento obřad skutečně vyjadřoval podstatu pokání: člověk se musí vnitřně s hříchem rozejít. Jinak pokání nemá žádnou cenu. Ano žádná zpověď, žádný sebevíce radikální kající úkon nemá žádnou cenu, pokud se člověk se svým hříchem nechce rozejít. Každé pouze formální pokání je člověku spíše pro škodu. Ten křest byl znamením, svou radikalitou vyjadřoval podstatu pokání. To staré se musí utopit, to staré, ten hřích, nemá žádnou větší cenu než ta špína, kterou člověk omývá ze svého těla.

A přesto  křest Janův byl dosud nedokonalý. Neměl tu působnost proměnit skutečně člověka, učinit z něho dítě Boží. Byl křtem přípravným. Jan si toho byl vědom. Proto říká židům: „já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ Jako je rozdíl mezi vodou a ohněm, takový je rozdíl mezi křtem Janovým a křtem Kristovým. Jan je si toho vědom: jeho křest je dílo lidské, křest Kristův bude dílem Ducha sv. Jan svým křtem pouze připravuje, disponuje, Kristus svým křtem zapaluje v duších oheň Ducha sv.

Křest Janův vyžadoval změnu smýšlení. V tom spočívala ta příprava. Teprve až je člověk disponován, může přijmout plnost duchovních darů. A to platí i pro přijetí svátosti smíření. Svátost smíření – to je veliká milost. Jak již samotný název napovídá, tato svátost nás usmiřuje s Bohem. Někdo možná namítne: jak se mohu usmiřovat s Bohem, copak je vůbec možné, aby takový nepatrný tvor, jako je člověk, byl nepřítelem Božím? Nesmíme zapomenout, že skutečnost, že se můžeme stát Božími nepřáteli, vypovídá o velikosti a důstojnosti člověka. V Písmu sv. čteme, že Bůh člověka stvořil k podobenství a obrazu svému. Tedy člověk to není jen nějaká trochu lépe vyvinutá opice, člověk to je víc. V člověku je jiskra, která ho činí Božím partnerem, protějškem. Bůh člověka bere vážně. Pro Boha nejsme jenom nějaká moucha, po které se sice oženeme, ale jinak ji nebereme vážně, nezabýváme se jí. Člověk je pro Boha někdo, kdo je mu blízký. Víme, že skutečně zranit, ublížit, nám může jenom blízký člověk. Jen ten má takovou moc nad naším srdcem, že nám může i ublížit. Může nás zranit. Pokud probereme zranění našeho života, zjistíme, že pocházejí především od lidí, kteří nám byli blízcí, na kterých nám záleželo. Jen ti nás mohli skutečně zklamat, zranit nás. Kdo nemiluje, ten také nemůže být zraněn, tak jako nemůže být zraněn studený a tvrdý kámen, takový necítí žádnou bolest. A Bůh nás miluje, jak říká Písmo sv, především ve Starém zákoně, Bůh nás miluje žárlivou láskou. Co to znamená? Znamená to, že nás Bůh miluje skutečně jako někdo, kdo pro nás horlí. Známkou pravé lásky není totiž vlažnost, nenáročnost, spokojenost. Láska, která je lhostejná k chybám toho druhého, která se jim jen usmívá, to není žádná láska. Pravá láska je náročná – chce, aby ten druhý, koho miluje, byl co nejlepší, aby byl dokonalý. Takovou láskou nás miluje  Bůh. To není láska takového dobráckého fotřínka, jak bývá Bůh někdy znázorňován na takových kýčovitých obrázcích. Bůh nás miluje takovou horlivou, ano žárlivou láskou, a proto jej naše hříchy skutečně zraňují, proto kladou mezi nás a mezi Boha překážku. Hřích je urážka. Jak již to slovo vyjadřuje – urážka – to je něco, o co se naráží, co uráží, uráží to vztah. Hříchem se urazil dobrý vztah mezi námi a Bohem. I ten malý, všední hřích, narušuje dobrý vztah. A co teprve těžký hřích. To není žádná lapálie, to je smrt vztahu. To je vlastně něco, co je samo o sobě nenapravitelné. Žádný člověk na světě to nedokáže napravit. A co nedokáže člověk, to dokáže Bůh. Obnovuje ten poničený vztah. Odpouští. To je to smíření. Nekonečná milost. Zdarma daný dar. Když si toto uvědomíme, pochopíme snad, že i my pro to musíme něco učinit. To, co se po nás vyžaduje, je ta změna smýšlení. Každý hřích je plodem nějakého smýšlení. Toho, že Boha klademe až na druhé místo. Nebo na poslední. Toto smýšlení se musí změnit. Bez toho ani svátost smíření nepřinese žádný užitek. Ano, kdo nechce změnit smýšlení, ten ať svátost smíření raději nepřijímá. Kdo nechce změnit smýšlení, ať raději pokorně uzná, že ke smíření ještě nedozrál, a ať se nevystavuje nebezpečí, že tuto svátost přijme formálně, svatokrádežně. Ať si raději v modlitbě vyprošuje milost k opravdové změně smýšlení.  

„On vás bude křtít Duchem sv a ohněm“ říká Jan Křtitel. Oheň to je ten živel, který spaluje. Je to obraz lásky, která spaluje hřích. Když se v těch starých dobách lidem vypalovaly infikované rány, bylo to sice bolestivé, ale účinné. Byla to často záchrana holého života. Zřeknout se hříchu, může být někdy bolestivé, ale je to jediná cesta k duchovnímu uzdravení. Jan Křtitel říká: já vás křtím vodou. Já vás umýván. To je sice pěkné, ale ještě to nestačí. Je třeba víc. Je třeba, aby ten hřích, ta špatnost, z vašeho života vymizely. Aby byly spáleny. To nedokáže voda, to dokáže oheň. To dokáže Duch sv. To dokáže Láska. A tu vám dá ten, který přijde po mně, jemuž nejsem hoden rozvázat řemínek u obuvi.

On opět vstoupí do našeho života ve svátosti smíření. Přijměme tento velký dar ne jen automaticky, formálně, ale vědomě, s plným rozhodnutím své smýšlení změnit, změnit svůj způsob života. Pak poznáme, že i pro nás se tato svátost může stát novým křtem, křtem ohněm, který sice zabolí, ale zato zachraňuje a vrací zdraví. Zdraví duše, které je to nejdůležitější.