Adventní 3.neděle (cyklus A)

Výraz „trpělivě“, „trpělivost“ se vyskytuje v dnešním 2. čtení celkem 4x. Apoštol Jakub vybízí křesťany k trpělivosti v souženích. A důvod pro trpělivost, který jim předkládá – Pán přijde brzy, soudce už stojí přede dveřmi.

Jenže ono již uplynulo 2000 let – a Pán dosud nepřišel. Mýlili se tedy ti první křesťané, když čekali blízký příchod Páně?  Avšak co je „brzy“ v očích Božích? V žalmu čteme, že u Boha je tisíc let jako jeden den. Apoštol nám chce zdůraznit, že tento život zde na zemi je obdobím zkoušky vzhledem k věčnosti.

O trpělivosti nám vypráví také evangelium. Vypráví nám o muži, jehož trpělivost byla vystavena velké zkoušce. Je jím Jan Křtitel, prorok adventu. Pro svoje neochvějné kázání, kterým pranýřoval hříchy lidu, ale i hřích krále Heroda, kterému vytkl jeho hříšný život, když mu od očí řekl: „není ti dovoleno, abys pojal ženu svého bratra“ se dostal do vězení.  Tam ve vězeňské kobce přemýšlel o smyslu svého života. Sžíraly jej i pochybnosti: nesnažil se nadarmo? Nebyl jeho život pouhým neúspěchem? Je ten, na kterého ukázal jakožto na Beránka Božího opravdu slíbeným Mesiášem?  A tak posílá za Ježíšem své učedníky s otázkou: „ Ty jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ Kolik mučivých pochybností se skrývá za touto otázkou. Jan je člověk, který věří, ale který se také ptá. Nelze se divit jeho pochybnostem. Zatímco On, Hlasatel pravdy sedí ve vězení, Ježíš, kterého očekával, že přijde jako spalující oheň, jako Soudce, který udělá pořádek, se přátelí s opovrženými, s celníky a hříšníky, publikány. To si Jan nedokáže srovnat v hlavě. Ale on nesoudí, nemění své názory, on si připouští, že v něčem se mohl i mýlit, že jeho očekávání se měla splnit až ve vzdálené budoucnosti. Proto se ptá.

Víra, která se neptá, zůstane dětinská, vyprchá. Člověk, který přemýšlí, objevuje stále nové rozměry problému. Objevuje, že je třeba se stále vzdělávat. Že je třeba stále pronikat do hloubky víry. Že je třeba stále znovu a znovu vzít do rukou knihu, především Knihu knih, Písmo sv.

I v duši křesťana se ozývají mučivé pochybnosti. Takové pochybnosti se ozývají právě v duši toho, kdo to se svým křesťanstvím myslí vážně, kdo své křesťanství nežije povrchně, bezmyšlenkovitě, jen a jen tradičně. Takový křesťan, který svou víru žije důsledně, nutně pociťuje, že je ve svém prostředí cizincem, že se v ledačems liší a touto svou odlišností naráží. A svět nás skutečně nechápe, protože naše společnost je antikřesťanská, proticírkevní. A žít na okraji společnosti není snadné – proto není divu, že vyvstává otázka: nesnažím se nadarmo, zbytečně?

Tato situace klade na nás velké nároky. Vyžaduje od nás základní křesťanskou ctnost – trpělivost. Trpělivost spočívá v tom, že se člověk v obtížích nenechá zviklat. Že neztratí duševní rovnováhu, že nepodléhá malomyslnosti, resignaci a smutku.

Minulou neděli jsme hovořili o obrácení sv Augustina. Tajemství jeho obrácení tkví v jeho matce, sv Monice. Ona, když viděla, jak bloudí, se za něho bez přestání modlila. Se slzami, úpěním a posty. A to celých 33 let. Nerezignovala, nevzdala se. Vytrvala. A její vytrvalá modlitba byla nadmíru odměněna.

V evangeliu říká Spasitel: „trpělivostí zachráníte svou duši.“ A také říká: „kdo vytrvá v dobrém až do konce, bude spasen“. Kdo vytrvá – to znamená, kdo není křesťanem jen o vánocích a velikonocích, kdo není křesťanem jen těch svátečních dnů, ale kdo je křesťanem i uprostřed všedního, obyčejného života.

„Nestýskejte si bratři jeden na druhého, abyste nebyli souzeni“ říká apoštol. Je to tak nějak zakotveno v té naší lidské přirozenosti, že když se něco nepříjemného stane, hledáme vinu především u těch druhých, sami sebe omlouváme a všechno svalujeme na ty druhé. Avšak kdo soudí druhé, sám bude souzen. Vždyť Spasitel říká: „jakou mírou měříte, takovou bude i vám naměřeno.“ Kdo všechnu vinu svaluje na bližního, bude sám jako viník stát před Soudcem. Ale kdo vinu bere ochotně na sebe, kdo sám sebe soudí, nebude odsouzen. Vždyť Písmo praví: „když se odsoudíme sami, Bůh nás neodsoudí“.

„Vezměte si za vzor v utrpení a trpělivosti proroky, kteří mluvili jménem Páně“ praví apoštol. Jistě tede myslí především na předchůdce Páně, Hlas volajícího na poušti, Jana Křtitele. Na jeho konečnou trpělivost v pevnosti krále Heroda, kde čekal na svou smrt. O něm praví Pán: „mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel“. A také dodává: „ale i ten nejmenší v království nebeském je větší než on.“

Jan Křtitel dosáhl své velikosti svou trpělivostí. Ne tím, že plameně  kázal, že křtil, ale tím, že si zachoval trpělivost i v žaláři, v utrpení. Že neztratil Pána z očí.

Náš život je přípravou na konečnou zkoušku. Dokud se nám zde vede dobře, máme příležitost se připravit na to, až se nám tak dobře nepovede, až přijde zkouška nemoci, utrpení. Až nastane situace, kdy bude třeba osvědčit svou trpělivost. Až nastane ta chvíle, kdy bude třeba, abychom se projevili skutečně takoví, jací jsme. Tak jako student se po celé studium připravuje na svou závěrečnou zkoušku, tak i my se připravujeme na závěrečnou zkoušku našeho života, na zkoušku trpělivosti.

Kdo vytrvá až do konce bude spasen – to je ta největší milost, kterou si můžeme vyprosit. Milost o okamžiku smrti být v milosti Boží. Je to milost tak velká, že si ji ničím nemůžeme zasloužit, můžeme si ji však vyprosit pokornou modlitbou. A stálou snahou o život v trpělivosti.