Mezidobí 28.neděle (cyklus C)

V dnešním evangeliu jsme slyšeli o uzdravení 10 malomocných. Je to s podivem, že z těch desíti uzdravených přišel poděkovat jen jeden, a to cizinec, Samaritán. Mohli bychom uvažovat o lidském nevděku, aneb o neochotě poděkovat. Proč se člověku nechce děkovat? Protože se mu nechce uznat, že něco od někoho přijal, že je někomu zavázán. Člověk chce být přece nezávislý, chce nikoho nepotřebovat.

Avšak tématem dnešní neděle není ctnost vděčnosti, ale je to nemoc. Vždyť malomocenství je taková drastická choroba, která je jakýmsi prototypem nemoci jako takové. Vždyť při malomocenství se člověk za živa ztrácí, ztrácí moc nad sebou – je málo-mocný, odchází mu jednotlivé části těla, až nakonec zemře. Malomocní pro nakažlivost této nemoci byli izolováni od lidské společnosti, nesměli jít mezi ostatní lidi, museli křičet, aby se k nim nikdo nepřibližoval. Podobně i dnes se každý nemocný  cítí svou chorobou nějak hendikepován, izolován od ostatních.

Co je nemoc? Nemoc a bolest patří k nejvážnějším problémům života. Jsou především zkouškou. V nemoci je podrobena zkoušce především trpělivost. Nemoc je také pokušením – pokušením úzkosti, nemocný podléhá často pokušení uzavřít se sám do sebe, podléhá bolestínství, ano, musí bojovat i se zoufalstvím. Nemoc je opravdová zkouška. Člověk se osvědčí jaký je. Avšak nemoc je také šance – je to příležitost k tomu zastavit se, přemýšlet nad svým životem, přehodnotit své životní hodnoty, rozlišit podstatné od nepodstatného, zaměřit se na to, co je podstatné.

V manželské poradně pravila psycholožka muži: „vaše paní je tak uzamknutá ve své ulitě, jí může pomoci jen nějaký životní šok.“ Nemoc bývá takovým šokem, který probudí člověka. Nemoc se může stát cestou obrácení. Je to paradoxem, že nemoc může být začátkem uzdravení, uzdravení z duševní bídy, z hříchu. Nemocný má šanci si uvědomit, že to, oč se dosud tolik snažil, za čím se pachtil – moc, bohatství, prestiž, úspěchy – že to vše není to podstatné, důležité. Má šanci začít hlouběji přemýšlet o svém životě.

Avšak ne každý tuto šanci využije. Někoho nemoc ještě více zatvrdí ve zlém. Někdo se v nemoci stane lepším, tišším, pokornějším, jiný se v nemoci stane zcela nesnesitelným.

Kristus projevoval svůj soucit s nemocnými. Jeho uzdravování nemocných bylo jasným znamením, že Bůh navštívil svůj lid, a že Boží království je blízko. Avšak Kristus i po nemocných něco vyžaduje – žádá po nich, aby věřili. Nebo aby věřili jejich blízcí. Všimněme si, že Kristus neuzdravuje nikoho, kdo odmítá, kdo odmítá základní spolupráci vírou. Uzdravení nikomu nevnucuje. Od některých nemocných žádá, aby něco vykonali – aby šli na určité místo, tam se umyli, od těch malomocných žádá, aby se vydali na cestu ke kněžím, aby podstoupili určité riziko – představme si jen, že by se cestou neuzdravili, a s malomocenstvím na rukou a na tváři se objevili před kněžími, před lidmi. Jak by je asi hnali!! Ti malomocní tedy podstoupili nemalé riziko. Riziko víry! Víra je nutnou podmínkou, aby člověk dosáhl uzdravení – nejen toho fyzického, od tělesné choroby, ale především toho duševního, od hříchu.

A o to Kristu šlo především. On neuzdravil všechny nemocné – ta uzdravení těch několika nemocných – malomocných, slepých, chromých, ano i vzkříšení tří nebožtíků, Lazara, mládence v Naimu a Jairovy dcery – byla především znamením radikálnějšího uzdravení: vítězství nad hříchem a nad smrtí skrze jeho velikonoční oběť. Kristus nepřišel uzdravit všechny nemocné, nepřišel ani, aby ze světa odstranil nemoc a utrpení, ale přišel, aby naše bolesti vzal na sebe, aby svou smrtí na kříži dal utrpení nový smysl, abychom se v utrpení připodobnili Kristu a spojili se s Jeho obětí.

Svým učedníkům dal příkaz, aby Ho následovali, tím, že také vezmou na sebe svůj kříž. A také tím, že budou nadlehčovat kříž trpícím. Jeho slova: „uzdravujte nemocné“ je třeba chápat, že posláním církve je také péče o nemocné. Uzdravovat neznamená totiž jen někomu vracet tělesné zdraví, to často není možné, ale nemocný je uzdraven i tehdy, když jeho nemoc sice nepřestane, ano, i když nadále směřuje ke smrti, ale když dosáhne duševního pokoje, smíření s Bohem i s lidmi. Pak je v tom pravém slova smyslu „uzdraven“, i když bude dál tělesně nemocen.

Proto Kristus dal své církvi také speciální svátost pro nemocné – svátost pomazání nemocných. Ne, že by ostatní svátosti nebyly určeny také pro nemocné, svátosti, které uzdravují duši, jsou především křest, svátost smíření a svátost oltářní – tím, že uzdravují duši, zprostředkují i zdraví těla, avšak svátost pomazání nemocných je zcela zvláštním darem pro nemocné. Apoštol Jakub píše ve svém listě: „je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno.“

Jaký veliký příslib obsahuje tato svátost! „Zachrání nemocného“ – ne, svátost pomazání nemocných není žádné „poslední“ pomazání, že by pak už musel zemřít, často přinese i fyzické uzdravení, nebo aspoň úlevu. „Modlitba s vírou zachrání nemocného“ – víra je i zde nutnou podmínkou, aby svátost mohla působit, aby mohla zachránit, když ne tělo – každý se pochopitelně neuzdraví - tak jistě duši pro věčný život. „Pán ho pozdvihne“ – posílí, povzbudí, vleje mu novou energii, trpělivost. „Jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ – pokud se nemocný již nedokáže zpovídat, svátost pomazání nemocných mu zprostředkuje odpuštění hříchů.

Pán na nemocné nezapomněl. Skrze svou církev a skrze své svátosti nadále je soucitně přítomen u lůžka nemocného a umírajícího. Na nás je a k tomu jsme povoláni, abychom mu umožňovali a zprostředkovali Jeho uzdravující a pomáhající přítomnost. Stejně jak tehdy, když uzdravil malomocné, tak i dnes vyžaduje naši spolupráci.