Mezidobí 28.neděle (cyklus B)

Ve 2. čtení jsme slyšeli slova: „Boží slovo je plné života a síly, je ostřejší než dvojsečný meč.“  Boží slovo je obsaženo v Písmu sv. Bůh se chtěl lidem zjevit, proto ve své blahosklonnosti používá i lidských prostředků, aby se nám lidem sdělil: totiž lidského slova mluveného i zapsaného. Nejdříve mluveného: Bůh k lidem ve Starém zákoně mluvil ústy proroků, napomínal je, varoval, povzbuzoval a poučoval. Proroci sami, nebo jejich žáci, jejich slova zapsali a tak vznikaly první knihy Písma sv. Podobně tomu bylo v Novém zákoně. Pán Ježíš sám nic nenapsal, jeho slova byla slova živá, hlásaná ústy, pronášená přímo do srdce jeho posluchačů. Avšak platí zásada „littera scripta manet“, to co je zapsané, to je trvalé, co je pronesené pouze ústy, to se časem ztratí, vymizí z lidské paměti. Dopadne to tak i se slovy Kristovými. Kristus slíbil apoštolům Ducha sv. a řekl: „On vás naučí všemu, co jsem vám říkal“. Slíbil jim, že Duch sv je uvede do veškeré pravdy, že jim vše připomene, že budou schopni věrně předávat lidem jeho slova.

I apoštolové nejdříve mluvili, kázali. Slovo se šířilo ústy, od člověka ke člověku. První napsaná slova Písma sv Nového Zákona byly listy apoštola Pavla. Teprve později vznikala evangelia. První evangelium napsal evangelista Marek, který byl sekretářem apoštola Petra. Jeho evangelium můžeme proto nazvat také evangeliem Petrovým. Marek zároveň vytvořil svým dílem jakési schéma, které doplňovali další evangelisté, tzv. synoptici, Matouš a Lukáš. Později napsal také evangelium nejmladší z apoštolů, avšak už v stařeckém věku, apoštol Jan.

Středem Písma sv je však Kristus. Starý zákon k němu směřuje a na něho připravuje, v Novém zákoně je nám přímo zvěstován.

Církev měla vždy v úctě Písmo svatém. Písmo sv je pro ni zapsané Boží slovo. Tu úctu, kterou církev projevuje vůči Písmu sv., můžeme pozorovat v liturgii. Při papežské mši sv jsme mohli pozorovat slavnostní průvod s krásně vyzdobenou knihou evangelií, kterou nesl jáhen, okuřování knihy, které je liturgickým projevem úcty. Ano, můžeme říct, že církev má k Písmu úctu, jakou má k samotnému tělu Páně. Slova Písma jsou pro ni chlebem života, v Písmu sv neustále nachází svou potravu a sílu, protože v něm nepřijímá jen pouhé lidské slovo, ale slovo Boží, jímž skutečně je.

Proč říkáme při mši sv: „Slyšeli jsme slovo Boží“, když přece víme, že autory těch slov jsou Pavel, Matouš, Marek, nebo i některý jmenovitě neznámý autor, jak je tomu třeba u listu Židům? Bůh je autorem různých knih Písma sv, protože autory těchto knih inspiroval Duch sv. To však neznamená, že by Bůh jim jednotlivá slova diktoval. Inspirace je něco mnohem vnitřnějšího, než nějaký diktát. Bůh působí uvnitř, v mysli člověka, ponechává mu jeho způsob myšlení, uvažování, jeho náhledy na svět a přírodu, vede jej však k tomu, aby pravdivě zapsal všechno, co Bůh chce, aby pro lidi určité doby bylo napsáno k jejich poučení a povzbuzení.

Při četbě Písma sv nás samozřejmě zarážejí některé dobové představy, které se týkají třeba světa, přírody, přírodních zákonů apod. Je třeba, abychom si uvědomovali, že každý ten autor byl dítětem své doby, měl určité představy a psal pro lidi své doby. Musel psát tak, aby mu jeho současníci rozuměli. Jeho způsob mluvy, jeho obrazná mluva odpovídaly mentalitě tehdejších lidi, jejich představám a názorům.

Každý autor používá určitého literárního druhu. Mezi těmi druhy jsou rozdíly. Každý literární druh vyjadřuje pravdu jiným způsobem. Jinak vyjadřuje pravdu báseň, jinak historické líčení, jinak metafora nebo alegorie, jinak bajka nebo podobenství. V Písmě sv, především ve Starém zákoně, máme zastoupeny všechny literární druhy, které v té době existovaly. Vedle líčení skutečných, dějinných událostí, jako je třeba vysvobození z Egypta, máme zde líčení obrazná, jako je třeba vyprávění o prvotním hříchu, nebo o Jonášovi, kterého pohltila velká ryba, máme zde básně – žalmy, přísloví, pořekadla, atd.

Duch sv, který inspiroval autory Písma sv je také i dnes vykladatelem Písma sv. je proto důležité vědět, že Písmo sv není přenecháno soukromému výkladu jednotlivců, aby si každý jednotlivý člověk nebo skupina lidí do Písma sv vnášeli na způsob jakési projekce své názory, často ujeté a ztřeštěné. To činí různé náboženské sekty, které tím však znetvořují Písmo sv. To je náboženský subjektivismus, před kterým je třeba se mít na pozoru. Proto Kristus ustanovil církev, aby nás před takovým subjektivismem chránila, proto ustanovil magisterium tj. učitelský úřad církve, úřad papeže a biskupů, kterým svěřil autentický výklad Písma sv. Učitelský úřad církve má ochranu a záruku Ducha sv.  Bez  něho se stáváme kořistí různých potulných vykladačů, staneme se obětí bludů a sekt. Proto je třeba, abychom Písmo sv četli v církvi, abychom ho četli očima církve, tak jak ho církev pod vedením Ducha sv chápe a jak mu rozumí. 

Ve slovech Písma sv., jehož autorem je Duch sv je skrytý nejeden význam, či smysl. Hovoříme o smyslu literárním a duchovním. Literární smysl je vyjádřen slovy Písma, a vysvětlený odborným výkladem, který zkoumá literární druh, to, co nám autor chtěl říci, to je tzv. exegese. Duchovní smysl je skrytý v literárním smyslu, uvádí nás do hlubšího pochopení událostí a slov, tak na příklad událost východu z Egypta ve SZ naznačuje budoucí Vykoupení Kristem, průchod Rudým mořem je obrazem, alegorií křtu, ovoce ze stromu zapovězeného je obrazem každého hříchu, kterým se člověk postavil proti Bohu. Události Písma sv mají také morální smysl – napomínají nás ke správnému jednání. Tak například vyprávění o Jonášovi, které jsme nedávno četli, totiž o prorokovi, který utíkal před hlasem Božím, nás napomíná, abychom před vůlí Boží neutíkali, nevyhýbali se plnění Boží vůle, jinak obrazně řečeno, skončíme v břiše velryby, tedy v temnotě, a pokud nás velryba vyplivne, tak tam, kde nás Bůh chce mít, totiž v Ninive, kam Bůh Jonáše poslal kázat. A tak vidíme, že je úplně zbytečné zkoumat, zda velryba mohla někoho pohltit nebo ne, mnohem důležitější je, co nám Písmo sv chce říci pro náš život.

Sv Augustin pravil: „nevěřil bych evangeliu, kdyby mě k tomu nepohnula autorita katolické církve“. Evangelia vznikla v církvi, církev oddělila kanonická tedy inspirovaná evangelia od nekanonických, tedy v podstatě falešných, církev je zárukou pravosti knih Písma, v církvi Písmo sv čteme, církev nás učí, jak jednotlivým textům správně rozumět. Když budeme Písmo číst ve spojení s církví, pak se i nám stane tím, čím je, totiž slovem plným života a síly, inspirované slovo se stane i nám inspirací k lepšímu křesťanskému životu.